Tak tedy dnes naposled

Dnes po třech letech, čtyřech měsících a jedenácti dnech končí můj pracovní poměr.

V tomto zaměstnání jsem si prožil doslova život jako na sinusoidě. Nejdříve jsem se chtěl za každou cenu udržet, potom za každou cenu odejít, znovu se za každou cenu udržet, a nakonec tedy odcházím.

Když se kdysi v jednom časopise ptali herečky Ivy Janžurové a jejího manžela, co jejich povolání jejich rodině dává a bere, manžel paní Janžurové odpověděl stručně: Dává gáži, bere nervy. Já když přemýšlím, co mi toto zaměstnání dalo, nalézám celkem pozitivní věci – samozřejmě peníze, několik nových přátel a dost zajímavých zkušeností (možná se o nich někdy rozepíšu podrobně).

A co mi vzalo? Vzalo mi trochu spánek (ono dojíždět denně hodinu a půl dá zabrat), vzalo mi iluze.. možná si ještě někdy vzpomenu na další věci.

Každopádně teď odcházím s lehkým srdcem a doufám, že vzpomínat budu jen na to pozitivní.

Hezký den!

Návrat po dvou týdnech

Po dvou týdnech dovolené jsem se vrátil do práce. Řeknu vám, přátelé, nevím, do jaké míry bylo mé rozhodnutí správné, ale i tak se pokusím ty dva týdny shrnout.

Začalo to v pátek po narození Míši, kdy jsem přijel k manželčiným rodičům (s mezipřistáním v porodnici) a v sobotu jsme pak odjeli slavit třináctiny mé nejstarší neteře. Nakonec jsme pili i na Míšu. V neděli jsme si ho přivezli z porodnice domů. Původně jsem se večer na hokej chtěl dívat s ním, ale Míša usnul, a tak třetí gól do kanadské branky jsem oslavoval sám.

Následující dva týdny uběhly jako voda – bohužel. Mojí hlavní povinností bylo starat se o Pavlínku, hlavně ji ráno dovést do školky a odpoledne zpět, absolvoval jsem s ní i tři lékařské prohlídky a dětský den na hasičské zahradě.

Míša se zatím věnoval hlavně konzumaci mateřského mléka a spánku. Obojí mu šlo hodně dobře a po necelých dvou týdnech se “natáhl” na 54,5 cm a ztěžkl na 4,580 kg.

V závěru druhého týdne jsem málem přišl o mobil – ten absolvoval volný let z třetího patra do přízemí, kde se rozletěl na prvočinitele. K mé převeliké radosti po sestavení opět funguje, jen přední kryt je poškrábán a kryt baterie nedoléhá stoprocentně.

Vstávat po dvou týdnech do práce bylo kruté a chvíli jsem přemýšlel o tom, že bych nevstal, ale nakonec se mi to nějakým záhadným způsobem povedlo.

Hezký den!

Rockový víkend

Jak už jsem kdysi napsal, tradičně poslední víkend v květnu se v našem maloměstě koná rockový festival, zahrnující pátek a sobotu. Tak tomu bylo i letos.

Když si zavzpomínám, tak poprvé jsem si jej užil před třemi lety – bydlíme totiž kousek od místa, kde se hraje, a tak nám stačí být v ložnici a slyšíme každé slovo a každý tón. Tenkrát byla hlavní hvězdou skupina Kryštof, ale já jsem si mnohem víc užil vystoupení Zuzany Navarové a skupiny Koa, potom skupiny Abraxas, a nějak po půlnoci Kurtizány z 25. Avenue. Předloni byla hlavní hvězdou finská skupina Waltari, která sice začaal místo ve 21:00 hrát až ve 22:25, ale zase mi připomněla všechny své hity, které jsem kdysi nekriticky obdivoval (a živé provední tomu dalo ještě syrovější nádech – když Kärtsy zpívá “Vogue” od Madonny, má to takovou děsivou atmosféru); loni pak česká legenda Olympic, což jsme si užili dosytosti, neboť došlo i na staré dobré fláky typu Želva nebo Okno mé lásky.

Letos vystoupila Aneta Langerová, ale o ní až později.

Celá akce pravidelně začíná v pátek úderem druhé odpolední, kdy se na pódiu začnou střídat různé “bezejmenné” (tedy, jméno mají, ale ještě je nikdo nezná) skupiny, které hrají, jako by skutečně na kytaru nic víc, než ony pověstné tři akordy, neexistovalo (i když, Beatles, Doors, či U2 udělali na třech akordech kariéru jako hrom). V pátek se hraje asi do jedné hodiny po půlnoci a v sobotu odpoledne začíná vše nanovo.

Sobotní odpoledne zahajovala nějaká neznámá skupina, která se snažila do svých textů narvat co nejvíce vulgarismů (slovo “kurva” patřilo k těm slušnějším), potom program pokračoval v pohodě. Pavlínka projevila zájem o to, jít se podívat “tam, kde to zpívá”. I vzal jsem ji a šli jsme. Viděli jsme celý koncertní areál jako na dlani. Zrovna dohrávala skupina s nějakým divným názvem, tuším Rufus, a po chvíli nastoupila Znouzectnost, skupina, o které jsem slyšel, ale ji samotnou jsem ještě neslyšel. Na první poslech mě moc nezaujali. Během jejich vystoupení projevila Pavlínka přání jít domů. Doma se usalašila v ložnici, soustředěně poslouchala a nakonec usnula.

Večer chvíli po deváté nastoupila Superstar Aneta. Její debutové CD pro mě bylo spíše zklamáním, proto jsem čekal na její koncertní show. A ta mě překvapila, i když hrála “jen” písničky ze svého CD plus asi dvě nové, koncertní provední jim dalo šťávu, kterou studio nějak pohltilo. Zakončovala písničkou o vodě živé, kterou zpívali i diváci.

Já jsem šel okolo jedenácté hodiny spát, ale hudební produkce trvala prý až do páté hodiny ranní.

Hezký den!

telefonní paranoia

Případ, o kterém píše Herulinka, mě přivedl k poznání, že jsem na tom podobně.

Občas se mi stane, že někomu volám a – nedovolám se. Nebo napíšu zprávu a nepřijde mi odpověď. V takové chvíli mě přepadají nejčernější myšlenky.

První je: Stalo se mu/jí něco?
Druhá je: Je na mě naštvaný/á?

Což o to, když se to stane jednou, a napodruhé se už dovolám, tak je vše v pořádku, ale když se třeba nemůžu dovolat půl dne, tak mnou cloumají pochybnosti.

A tak mi nezbývá nic jiného, než zvonit a zvonit dál, až se dovolám. Nakonec se dozvím, že volaný člověk třeba jen nechal doma mobil v nabíječce a odskočil si na nákup…

Je ten můj stav, když se nemůžu dovolat a hledám všude možně nejhorší možné příčiny, jen moje paranoia?

Hezký den!

Radost z hokeje

Včera mě potěšili naši hokejisti. Sice po prvních dvou třetinách jsem to viděl značně skepticky, ale vyrovnání bylo skvělé a závěr srdcervoucí. Mám ještě rozmasakrované hlasivky, jak jsem při každém americkém nájezdu křičel “Tome, chyť to!” a jak jsem jásal, když Tomáš Vokoun zůstal nepřekonán.

Kromě toho jsem po delší době vykoupal želvu a doplnil jí zásoby žrádla (hlávkový salát sežrala totiž do včerejška všechen, a asi měla opravdu hlad, protože se pustila do mrkve, kterou normálně moc nemusí).

Budu mít teď dva týdny dovolenou a s pravděpodobností hraničící s jistotou nebudu mít možnost připojení na internet.

Hezký den!

Michal

Tak je to tady!

Dnes v 6:55 se nám narodil syn Michal – 53 cm/4,2 kg.

Narodil se o 8 dní později proti původnímu plánu.

přikládám něco fotek.

Je to foceno mobilem, proto přimhuřte, prosím, oči nad kvalitou těchto fotek.

A mimochodem, ta parodie na počítač, co mi stojí v práci na stole, poslední dobou odmítá s mobilem komunikovat. Zčista jasna nahlásí, že telefon není připojen, a ať dělám, co dělám, tak ho prostě “nevidí”.

Hezký den!

Další týden pryč

O uplynulém víkendu mě přepadla zákeřná věc, a to průjem. Nepřál bych to nikomu. Proto taky celou sobotu a neděli tvořily moji stravu rohlíky, hořký čaj, piškoty a občas banány. Zato holky si užívaly jídla do systosti.

V sobotu jsem konečně viděl film Pearl Harbor. Mohu srovnávat, svěrákovský Tmavomodrý svět, běžící paralelně na ČT 1, jsem viděl již dříve. Hlavní motiv obou filmů (láska dvou kamarádů, z nichž jeden nakonec zemře, k jedné ženě) je natolik podobný, až mám podezření, že jej Svěráci Američanům v pohodě "obšlehli". Jinak se mi ten film líbil o hodně víc než dílo Svěráků – asi proto, že byl mnohem méně moralizující.

V sobotu mě potěšil hokej – výhru 5:1 nad Slovenskem jsem sledoval o reklamních pauzách. V neděli mě zamrzela prohra s Ruskem 1:2, ovšem v rámci zachování aspoň jakés takés iluze objektivity musím uznat, že Rusové byli lepší, řádili jako stará dobrá Tichonovova sborná, až jsem čekal, kdy se ozvou jména Krutov, Larrionov, Fetisov, Kasatonov, Makarov.

Mimochodem, zaujala mě občasná podobnost příjmení ruských hokejistů s názvy českých měst. Kdysi dávno totiž za sbornou hrávala trojka Chomutov, Bykov, Kamenskij, v neděli stál v brance Sokolov. Protože ale českých vesnic a měst s názvy končícími na -ov je více, možná se ještě budu divit.

Hezký den!

Jak jsme si oslavili čarodějnice

Jelikožto v našem miniměstě se většina společensko-kulturních akcí odehrává buďto na náměstí nebo u přehrady (mluvím o období jaro-podzim pochopitelně, v zimě se akce odehrávají v kulturáku), tak jsme jako každý rok touhle dobou vyrazili k přehradě. Výhoda našeho bydlení na kraji města je v tom, že k přehradě to máme ani ne 500 metrů vzdušnou čarou. Ke koupališti, na kterém se koncem května koná celovíkendový rockový festival, to máme jen 200 metrů, a tak festivalovou produkci posloucháme z pohodlí balkónu. Loni jsme si zařádili při koncertě Olympiku, letos bude asi největším tahákem na diváky Aneta Langerová (osobně ji moc nemusím, ale klidně si ji poslechnu, abych mohl posoudit, do jaké míry je můj názor tvořen její sebeprezentací v médiích).
Inu, jak už jsem napsal, vyšli jsme v sobotu večer ku přehradě. Bylo to po Pištovi a Fištovi, čili nějak okolo 20:00. Přehrada samotná byla obložena automobily jak místních, tak přespolních návštěvníků. Při příchodu na místo samotné jsme konstatovali, že by pro dnešní noc bylo vhodné přehradu přejmenovat na “Mys Beznaděje”. Napsat, že tam byla hlava na hlavě je ještě zlehčením celé situace. Nejdříve jsme si popovídali s Gitou, která měla jako doprovod svého synka Rostíka (když byl u nás na návštěvě, pořád se po mně šplhal a nechtěl odejít domů), a pak jsme hledali vhodné místo k usednutí. Což o to, místo jsme našli, kupodivu celou jednu volnou lavici. Proč byla volná, nám došlo vzápětí, když na pódiu začala hrát skupina Mix (název zcela výstižný, zahrají Olympik, Lucii Bílou, Tři sestry, Offspring i Paľka Haberu – problém je v tom, že pokud náhodou nějakou tu písničku neznáte, z jejich interpretace nepoznáte, koho právě parodují. Ale k pivu dobrá hudba) a naše lavice byla zrovna vedle repráku.
Po chvíli jsem se zvedl, že skočím pro pivo. No, větší blbost jsem snad za celý týden neudělal. Ve frontě jsem strávil asi 45 minut, neboť točení piva probíhalo rychlostí, za kterou by se styděl i invalidní hlemýžď.
O půl desáté proběhl očekáváný ohňostroj. Trval asi deset minut a po jeho skončení se účastníci celé akce rozprchli a ponechali na místě pouze hrající skupinu a pár člověků, kteří ještě neměli dopito.

A Superstar mě potěšila, že vypadl šišla Jankovič.

Hezký den!