Návrat po dvou týdnech

Po dvou týdnech dovolené jsem se vrátil do práce. Řeknu vám, přátelé, nevím, do jaké míry bylo mé rozhodnutí správné, ale i tak se pokusím ty dva týdny shrnout.

Začalo to v pátek po narození Míši, kdy jsem přijel k manželčiným rodičům (s mezipřistáním v porodnici) a v sobotu jsme pak odjeli slavit třináctiny mé nejstarší neteře. Nakonec jsme pili i na Míšu. V neděli jsme si ho přivezli z porodnice domů. Původně jsem se večer na hokej chtěl dívat s ním, ale Míša usnul, a tak třetí gól do kanadské branky jsem oslavoval sám.

Následující dva týdny uběhly jako voda – bohužel. Mojí hlavní povinností bylo starat se o Pavlínku, hlavně ji ráno dovést do školky a odpoledne zpět, absolvoval jsem s ní i tři lékařské prohlídky a dětský den na hasičské zahradě.

Míša se zatím věnoval hlavně konzumaci mateřského mléka a spánku. Obojí mu šlo hodně dobře a po necelých dvou týdnech se “natáhl” na 54,5 cm a ztěžkl na 4,580 kg.

V závěru druhého týdne jsem málem přišl o mobil – ten absolvoval volný let z třetího patra do přízemí, kde se rozletěl na prvočinitele. K mé převeliké radosti po sestavení opět funguje, jen přední kryt je poškrábán a kryt baterie nedoléhá stoprocentně.

Vstávat po dvou týdnech do práce bylo kruté a chvíli jsem přemýšlel o tom, že bych nevstal, ale nakonec se mi to nějakým záhadným způsobem povedlo.

Hezký den!

Rockový víkend

Jak už jsem kdysi napsal, tradičně poslední víkend v květnu se v našem maloměstě koná rockový festival, zahrnující pátek a sobotu. Tak tomu bylo i letos.

Když si zavzpomínám, tak poprvé jsem si jej užil před třemi lety – bydlíme totiž kousek od místa, kde se hraje, a tak nám stačí být v ložnici a slyšíme každé slovo a každý tón. Tenkrát byla hlavní hvězdou skupina Kryštof, ale já jsem si mnohem víc užil vystoupení Zuzany Navarové a skupiny Koa, potom skupiny Abraxas, a nějak po půlnoci Kurtizány z 25. Avenue. Předloni byla hlavní hvězdou finská skupina Waltari, která sice začaal místo ve 21:00 hrát až ve 22:25, ale zase mi připomněla všechny své hity, které jsem kdysi nekriticky obdivoval (a živé provední tomu dalo ještě syrovější nádech – když Kärtsy zpívá “Vogue” od Madonny, má to takovou děsivou atmosféru); loni pak česká legenda Olympic, což jsme si užili dosytosti, neboť došlo i na staré dobré fláky typu Želva nebo Okno mé lásky.

Letos vystoupila Aneta Langerová, ale o ní až později.

Celá akce pravidelně začíná v pátek úderem druhé odpolední, kdy se na pódiu začnou střídat různé “bezejmenné” (tedy, jméno mají, ale ještě je nikdo nezná) skupiny, které hrají, jako by skutečně na kytaru nic víc, než ony pověstné tři akordy, neexistovalo (i když, Beatles, Doors, či U2 udělali na třech akordech kariéru jako hrom). V pátek se hraje asi do jedné hodiny po půlnoci a v sobotu odpoledne začíná vše nanovo.

Sobotní odpoledne zahajovala nějaká neznámá skupina, která se snažila do svých textů narvat co nejvíce vulgarismů (slovo “kurva” patřilo k těm slušnějším), potom program pokračoval v pohodě. Pavlínka projevila zájem o to, jít se podívat “tam, kde to zpívá”. I vzal jsem ji a šli jsme. Viděli jsme celý koncertní areál jako na dlani. Zrovna dohrávala skupina s nějakým divným názvem, tuším Rufus, a po chvíli nastoupila Znouzectnost, skupina, o které jsem slyšel, ale ji samotnou jsem ještě neslyšel. Na první poslech mě moc nezaujali. Během jejich vystoupení projevila Pavlínka přání jít domů. Doma se usalašila v ložnici, soustředěně poslouchala a nakonec usnula.

Večer chvíli po deváté nastoupila Superstar Aneta. Její debutové CD pro mě bylo spíše zklamáním, proto jsem čekal na její koncertní show. A ta mě překvapila, i když hrála “jen” písničky ze svého CD plus asi dvě nové, koncertní provední jim dalo šťávu, kterou studio nějak pohltilo. Zakončovala písničkou o vodě živé, kterou zpívali i diváci.

Já jsem šel okolo jedenácté hodiny spát, ale hudební produkce trvala prý až do páté hodiny ranní.

Hezký den!

telefonní paranoia

Případ, o kterém píše Herulinka, mě přivedl k poznání, že jsem na tom podobně.

Občas se mi stane, že někomu volám a – nedovolám se. Nebo napíšu zprávu a nepřijde mi odpověď. V takové chvíli mě přepadají nejčernější myšlenky.

První je: Stalo se mu/jí něco?
Druhá je: Je na mě naštvaný/á?

Což o to, když se to stane jednou, a napodruhé se už dovolám, tak je vše v pořádku, ale když se třeba nemůžu dovolat půl dne, tak mnou cloumají pochybnosti.

A tak mi nezbývá nic jiného, než zvonit a zvonit dál, až se dovolám. Nakonec se dozvím, že volaný člověk třeba jen nechal doma mobil v nabíječce a odskočil si na nákup…

Je ten můj stav, když se nemůžu dovolat a hledám všude možně nejhorší možné příčiny, jen moje paranoia?

Hezký den!