Co všechno se dá pokládat za umění

Tahle zpráva mě přinutila zamyslet se.

Člověk jménem Wayne Hill vystaví na výstavě petflašku naplněnou vodou a vydává to za umělecké dílo. Někdo ji šlohne, protože pochopitelně vidí pouze tu flašku, a průšvih je na světě.

Co mě ale zarazilo, je, že autor si tohoto “uměleckého díla” cení na 42 500 liber. Koukal jsem u nás v samoobsluze na sídlišti a dvoulitrovou petflašku s vodou tam můžu koupit za 4,90 Kč. Jestli se mi pan Wayne Hill ozve, tak mu ji klidně pošlu na dobírku za oněch 42 500 liber.

Aby bylo jasno, nemám nic proti umění – ocením hezký obraz (i když díla Milana Knížáka, který flákne na plátno zelený flek a červený flek a nazve to “Dívka s kytarou”, za obrazy nepokládám) či pěknou sochu (i když díla Pavla Opočenského, který vyvrtá čtyři díry do betonového kvádru a za to chce x milionů, taky za umění nepokládám), ale vystavenou petflašku s vodou za umění pokládat nemůžu, i kdyby ta voda pocházela odkudkoli.

Hezký den!

Co se to s váma, holky, děje?

Tak nejdříve se tady dozvím o ženě, která se v noci zaklesla kolenem do zábradlí a museli ji vyprošťovat hasiči…

A potom na mě vyskočí tato krátká zpráva:

15:26 – V pražském paláci Lucerna se žena zaklínila nohou ve výtahu páternoster. Vyprošťují ji hasiči. Na místě je i záchranka.

Obě zprávy jsou ze serveru zpravy.idnes.cz.

Čím to, že ženy na různých místech strkají nohy tam, kam nohy nepatří?

Hezký den!

Vzpomínka na Felicii

Na jaře roku 1998 jsem si řekl, že flákání už bylo dosti a začal se živit prací. Nastoupil jsem jako programátor a jezdil služebně do Prahy.

K cestám jsme využívali firemní auta, ve většině případů Felicie. Naší skupině byla přidělena bílá, v provední LXi. To, že stav ujetých km byl šestimístný (a nezačínal na nulu), mi tenkrát nic neříkalo.

Dokud s námi jezdil kolega Pavel, bylo jasno o tom, kdo bude řídit. Pavel totiž nikoho jiného k volantu nepustil a volil styl jízdy “po okresce jako po dálnici”. S neskrývanou rozkoší předjížděl jiné vozy i na místech, kde předjíždění hraničilo se sebevraždou. Naopak, byl-li předjet, zlostně funěl a hnal vůz k nejvyšším možným výkonům, aby předjetí vrátil. Na cca 350 km dokázal vyprázdnit nádrž benzínu, ať jel, jak jel.

(To, že k předjetí jiného vozu využíval odstavný pruh či čerpací stanici pohonných hmot, či to, jak jednou kolona aut uvolňovala cestu sanitce a Pavel se zavěsil ihned za sanitku a tím se z kolony dostal, byly pouze legendy, jejichž pravdivost nikdo neprokázal, ale ani nevyvrátil.)

Poté, co byl Pavel přidělen jinam, jsme na Felicii zůstali sami s kolegou Břeťou. To, že jsme stejnou vzdálenost, která Pavla stála plnou nádrž, dokázali ujet na půlku nádrže, byla jedna věc. Ovšem narazili jsme na jev, který nám nikdo nedokázal vysvětlit jinak než pokrčením ramen a slovy “To jsou holt Felicie…”

Při výjezdu z Prahy a po nalogování na D1 jsme se museli zařadit do nejpomalejšího pruhu, neboť ručička tachometru se zastavila na stovce a tvrdošíjně odmítala skočit výš. Po asi padesáti minutách jízdy pak došlo v rychlém sledu k následujícím událostem:

1. v motoru auta něco cvaklo;
2. motor zahučel jako tesknící Niagára do noci;
3. Břeťa levou rukou stiskl volant, pravou začal kroužit po prostoru a hledat, kde zasáhnout, a přitom opakoval “Co se děje, Marťas? Co se děje?”
4. Auto poskočilo kousek dopředu.
5. Ručička tachometru skočila někam ke sto šedesátce a auto vyrazilo kupředu jako vystřelné z praku.

Jen díky Břeťově pohotovosti neskončil tento sled událostí nikdy nehodou.

Hezký den!

Normalizační seriál

V pondělí skončil v ČT 1 šestidílný seriál “Vlak dětství a naděje”. Jelikožto byl natočen v roce 1985, lze jej bez uzardění natočit za seriál normalizační, který víc než o době, kterou popisuje, vypovídá o době, v níž byl natočen.

Pro ty z vás, milí čtenáři, kteří v pondělních večerech sledují raději příběhy německých dálničních policistů z Kobry 11, stručný výcuc: Vdovec Pepouš, pošťák, se na inzerát seznámí s ráznou Annou a společně prchají ze zabíraného pohraničí do Brna, kde se usadí u Pepoušových rodičů. Pepouš má ještě dceru Věrku, kterou oslovuje “dcero vlasti”; mladý Němec Sepp ji oslovuje “Pipi”, rázná Anna ji oslovuje “dítě” (což je zvlášť pikantní v závěru seriálu, kdy je Věrka už skoro dospělá slečna) a nějací dva bonviáni v posledním dílu ji oslovují “kůzle” (což je blbost na n+druhou). Pepouš se spolu s potrhlým flétnistou Jarouškem Vémolou (jedna z posledních hereckých kreací Františka Husáka – neplést s Gustávem Husákem!) zapojí do odboje (pěkná scéna, kdy v pekárně do housek, pro které si chodí gestapáci, zapéká chrousty – gestapáci jsou ovšem v tomto seriálu tak blbí, že osazenstvo pekárny nezatknou a nepotrestají), naopak v závěru, kdy přijede Rudá armáda, se Pepouš spolu s Jarouškem zapojí do vykonávání “revoluční spravedlnosti” a nakonec odfičí domů do pohraničí. Dcera Věrka zažije milostné vzplanutí i zklamání.

Jakožto režisér byl pod seriálem podepsán Karel Kachyňa. Uznávám, z režisérské stoličky vytvořil spoustu náročných děl, ale práci na tomhle seriálu měl nejspíš odmítnout. Zřejmě za to mohla toporná literární předloha nebo scénář, že scény, které měly být dojemné (ředitel pojišťovacího ústavu křičící na Němce s hákovým křížem na pásce “Mlč, ty smrtihlave, já chci zemřít”, popř. mladík Milan popisující Věrce své zážitky z náletu) mě spíš rozesmívaly. Taky Anna nemusela pořád do omrzení opakovat “Na tragickej život jsem já pes” a Jaroušek Vémola “Já mám svoji muziku”.

Což o to, začátek seriálu (úprk z pohraničí a usazení se v Brně) se ještě bez ideologické příchuti obešel, horší to bylo od chvíle, kdy Anna začala pomáhat odbojářům distribuovat Rudé Právo, a kdy Pepouš začal o Rudé armádě mluvit jako o “brášcích”. Ve chvíli, kdy Rusové skutečně přijedou, zkontrolují, že u Pepouše doma není žádný Němec, chtějí odejít a Pepouš začne vlezdoprdelisticky zpívat ruskojazyčnou píseň, jsem opět, přes dojemnost chvíle, vyprskl smíchy.

Jak už jsem uvedl výše, postavy byly dokonale jednoduché. Němci a zvláště pak fašisti byli zobrazeni jako hloupí, kterým můžete přímo před nosem provádět ilegální činnost a ničeho si nevšimnou, pobožný učedník v pekárně byl rovněž vyobrazen jako natvrdlý a omezený, naopak Pepouš, kterého Anna láskyplně oslovovala “srágorko”, se z ušlápnutého poštovního úředníčka stal div ne akčním hrdinou. Na druhou stranu ruští vojáci v seriálu nerabují, nekradou hodinky, ani nezneužívají ženy… V tomhle ohledu má seriál neskutečný “odstup od reality”.

Škoda jen, že seriál končí s koncem války. Zajímalo by mě, zda se po návratu domů Pepouš zapojil do Lidových milicí, Anna do Českého svazu žen a Věrka do Českého svazu mládeže, jak oslavili vítězný únor 1948, a zda i v roce 1968 vítal Pepouš “brášky” ruskou písničkou.

Hezký den!

Změna

V pátek došlo ke změně v mém pracovním životě. Najednou se mi v poště objevila zpráva, ať volám určitou linku. Co naplat, zavolal jsem

V telefonu jsem se dozvěděl, že už 4 týdny jsem v jiném týmu, než do kterého patřím, a že od pondělka bych měl přejít do jiného týmu.

Docela mě to překvapilo, a taky mě překvapilo, že – na rozdíl od předchozí Firmy – za toto nedopatření jsem nebyl sprdnut na tři doby (ve Firmě to bylo obvyklé – stala-li se nějaká chyba, vždy za ni mohl zaměstnanec, kterého se týkala….).

A tak jsem od včerejška v jiném týmu. V přechozím jsem patřil k nejstarším, tady jsem věkově tak nějak uprostřed. A proto, že můj nový tým začal o dva měsíce dříve než já, tak mám co dohánět.

Hezký den!

Hlášení z MHD

Minulý týden mě zaujalo hlášení v MHD. Mezi zastávkami se zčista jasna ozval následující signál:

“Prosíme mladé a svěží cestující, aby uvolnili místo k sezení potřebnějším.”

Nebudu se pouštět do planých debat na téma jak poznat potřebnějšího cestujícího, ale zamyslím se nad první částí tohoto hlášení.

Může mě, člověka nacházejícího se ve fázi “mládí v prdeli a do důchodu daleko”, pokládat za mladého? Je pravda, že datum v rodném listě svědčí o tom, že jsem se narodil později, než většina důchoců, mávajících okolo sebe berlemi statečněji než Katka Neumannová s Martinem Koukalem dohromady, ale zase na druhou stranu potkávám – i ve svém novém zaměstnání – lidi, kteří až po mé maturitě dostávali slabikář….

Možná mohu být někým pokládán za “mladého”, ale svěží? To nejsem nikdy……

Hezký den!

Vy sem nesmite….

Narazil jsem dnes na zajímavou adresu, pod kterou se skrývá diskusní server.

Adresa zní http://www.vysemnesmite.cz

Těmi, kdo “sem” nesmí, jsou v tomto případě – překvapivě – míněny ženy…

Hezký den!

O blbosti, tentokrát v rádiu

Už jsem si zvykl na to, že se ve svém životě střetávám s blbostí (podle některých názorů je blbost sociologický jev… no nevím). Většinou na nějakou famózní blbost narazím při občasném brouzdání vlnami českého internetu, leč poslední dobou narážím na přímo gejzíry blbosti při poslechu rádia. Nezáleží na stanici, důležité je, jak se blbost rádiová projevuje. Většinou bývá ohlášena slovy: “… a budeme si hrát hezky česky…” (popř. jejich modifikací). Zkrátka, pokud moderátor ohlásí českou hudbu, hrozí akutní nákaza blbostí.

Už jsem otupěl proti bezobsažným popěvkům skupiny Chinaski (z nichž vrcholem kreativity jsou verše typu “jampampydampam” či “nánananananananáááááá”). Poslední dobou jsou totiž chlapci z Chinaski válcování dalšími dvěma těžkými váhami.

První z nich je nýmandoidní skupina Kryštof. Poté, co jsem se konečně zbavil kopřivky z popěvku opakujícího do omrzení, popř. do zblbnutí “nejsi ženou obloženou, nanynananynananynááááá” na mě kloučci v čele s bukolickým Richardem Krajčem (tento mládenec trpí utkvělou představou o své dokonalosti – bohužel, pokud skutečně dokonalý je, pak je otázkou, proč toto před publikem tak křečovitě tají) vystartovali s další dávkou demence, a to neustále se opakujícím rýmem “deště/ještě” (to už písničky, které se učí děti v mateřských školách, jsou textově náročnější), popřípadě “ráno jdu ven, ze svýho bytu ven…” Tento verš je navíc hodně osobní – kolik lidí o sobě může říct, že šlo ráno ze svého bytu ven?

Druhá těžká váha plodící blbost na blbost je skupina Divokej Bill. Podle fotografie, kterou jsem měl tu smůlu vidět, čítá přibližně tolik členů, kolik klasikové hudební demence Kelly Family. Bohužel, na rozdíl od obézních Irů tahle skupiny své publikum drtí blbostí v českém provedení.

Hned první jejich písnička (ještě před pár dny jsem si myslel, že jediná, kterou dali dohromady) mě přinutila přeladit stanici – co jsem měl taky jiného dělat, když se na mě valilo “dávám ti znamení, ať víš, kam jít, a ty dáváš mi znamení, ať vím, kam jít, dávám ti znamení, ať víš, kam jít, a ty dáváš mi znamení, ať vím, kam jít” – kdyby místo toho zpívali “Ema má maso, Ota se tulí”, vyjde to nastejno. A když už konečně rádia přestala s tímto hnusem otravovat, objevila se nová pitomost od téže skupiny. Momentálně se několikrát denně ozývá “Jeden veselej a ten druhej smutnej,” rovněž opakováno do zblbnutí.

Pokud má skupina Divokej Bill tak dementního textaře, že není schopen vyprodukovat text o více než dvou verších, pak by ho měla vyměnit (jinak totiž její písně připomínají tu srágoru, co ani nevím, kdo to zpívá, ale celý text tvoří slova “dontjunou pampydap”). Pokud má tak blbého zpěváka, že ten si není schopen více než dva verše zapamatovat, pak by jej měla rovněž vyměnit.

Do té doby, než se tak stane, prosím všechny dramaturgy všech rozhlasových stanic u nás, aby v zájmu nesnižování intelektuální úrovně českého národa vyřadili jednou provždy dementní skupiny Kryštof a Divokej Bill ze svých playlistů.

Hezký den!

Křtiny

Včera (v neděli 17. července) u nás proběhly dvoje křtiny – našeho syna Míši a synovce Ondry.

Bohužel, uprostřed akce náš fotoaparát vyhlásil časově neomezenou stávku a tak jsme nejspíš o všechny fotky přišli.

Celkou akci jsme zakončili na pouti, potom pohoštěním v rodinném kruhu a až večer jsme dorazili domů…

Hezký den!

Aktualizace 3. listopadu 2005: Tak tady na této fotce vidíte, že Míša si svůj křticí den opravdu užil:

Třetí vzpomínky na Firmu aneb O slušnosti

Jak už jsem uvedl dříve, byl jsem ze svých minulých a ještě minulejších působišť zvyklý na slušné chování jak mezi zaměstnanci, tak ve vztahu zaměstnanec-manažer. Po nástupu do Firmy jsem se domníval, že i zde bude platit, že slušnost je norma. Mýlil jsem se.

Když někdy po někom něco potřebuji, jsem zvyklý použít slovo “prosím” a je-li mi vyhověno, jsem zvyklý použít slovo “děkuji”. Toto je pro mě zkrátka norma a k takovému jednání vedu i Pavlínku, která obě slova umí už ve svých čtyřech letech používat a nečiní jí to žádné potíže.

Taky jsem byl zvyklý, že na mou slušnost reagovali i lidé v okolí slušností. Ve Firmě jsem zažil něco zcela jiného. Reakcí na moji slušnost byla arogance, přezíravost, pomluvy a urážky. Pravda, existovaly i výjimky, v IT oddělení se našli asi 3 lidé, kteří byli zvyklí taktéž jednat slušně, ale to je bohužel jen hrstka, na které nelze stavět.

Uvedu příklad: Nejčastěji mi zadávali práci manažerka Jana a manažer Pavel. Jana přišla a pronesla: “Potřebuju, abys udělal tohle a tohle, kdy to budeš mít hotové?” Pavel použil následující konstrukci: “Máš čas? Udělej toto nebo toto a přijď mi říct, až to bude.” V rámci aspoň formální objektivity musím přiznat, že od Jany jsem se aspoň poté, co jsem jí oznámil splnění jí zadaného úkolu, dočkal poděkování. Od Pavla jsem se dočkal věty: “Dobře, no a kdy budeš dělat toto, toto a ještě toto?”

Nejsem nijak vztahovačný a nežádám, aby se přede mnou někdo ponižoval, ale tento způsob jednání jeví se mi poněkud nevhodným.

Další věc, na kterou jsem narazil, byly pomluvy. Ty ostatně taky vyplývaly z mé povahy – hleděl jsem si své práce a svému okolí jsem věnoval minimální pozornost – prostě mi nepřipadalo důležité věnovat se věcem okolo, které přímo s mou prací nesouvisely. Později jsem se od jedné kolegyně dozvěděl, co o mně rozšiřuje jeden člověk z help desku (byl to shodou okolností její bývalý milenec, který zřejmě nesnesl, že se daná slečna baví se mnou) – zkrátka jí posílal maily, ve kterých mě nejrůznějšími způsoby očerňoval, přesto, že jsem mu k tomu nedal žádnou zjevnou příčinu. A ani tohle nepokládám za slušné jednání.

Přes všechno, co jsem za ty 3 roky ve Firmě prožil, stále naivně věřím, že existují lidi, pro které je slušnost normou.

Hezký den!