O blbosti, tentokrát v rádiu

Už jsem si zvykl na to, že se ve svém životě střetávám s blbostí (podle některých názorů je blbost sociologický jev… no nevím). Většinou na nějakou famózní blbost narazím při občasném brouzdání vlnami českého internetu, leč poslední dobou narážím na přímo gejzíry blbosti při poslechu rádia. Nezáleží na stanici, důležité je, jak se blbost rádiová projevuje. Většinou bývá ohlášena slovy: “… a budeme si hrát hezky česky…” (popř. jejich modifikací). Zkrátka, pokud moderátor ohlásí českou hudbu, hrozí akutní nákaza blbostí.

Už jsem otupěl proti bezobsažným popěvkům skupiny Chinaski (z nichž vrcholem kreativity jsou verše typu “jampampydampam” či “nánananananananáááááá”). Poslední dobou jsou totiž chlapci z Chinaski válcování dalšími dvěma těžkými váhami.

První z nich je nýmandoidní skupina Kryštof. Poté, co jsem se konečně zbavil kopřivky z popěvku opakujícího do omrzení, popř. do zblbnutí “nejsi ženou obloženou, nanynananynananynááááá” na mě kloučci v čele s bukolickým Richardem Krajčem (tento mládenec trpí utkvělou představou o své dokonalosti – bohužel, pokud skutečně dokonalý je, pak je otázkou, proč toto před publikem tak křečovitě tají) vystartovali s další dávkou demence, a to neustále se opakujícím rýmem “deště/ještě” (to už písničky, které se učí děti v mateřských školách, jsou textově náročnější), popřípadě “ráno jdu ven, ze svýho bytu ven…” Tento verš je navíc hodně osobní – kolik lidí o sobě může říct, že šlo ráno ze svého bytu ven?

Druhá těžká váha plodící blbost na blbost je skupina Divokej Bill. Podle fotografie, kterou jsem měl tu smůlu vidět, čítá přibližně tolik členů, kolik klasikové hudební demence Kelly Family. Bohužel, na rozdíl od obézních Irů tahle skupiny své publikum drtí blbostí v českém provedení.

Hned první jejich písnička (ještě před pár dny jsem si myslel, že jediná, kterou dali dohromady) mě přinutila přeladit stanici – co jsem měl taky jiného dělat, když se na mě valilo “dávám ti znamení, ať víš, kam jít, a ty dáváš mi znamení, ať vím, kam jít, dávám ti znamení, ať víš, kam jít, a ty dáváš mi znamení, ať vím, kam jít” – kdyby místo toho zpívali “Ema má maso, Ota se tulí”, vyjde to nastejno. A když už konečně rádia přestala s tímto hnusem otravovat, objevila se nová pitomost od téže skupiny. Momentálně se několikrát denně ozývá “Jeden veselej a ten druhej smutnej,” rovněž opakováno do zblbnutí.

Pokud má skupina Divokej Bill tak dementního textaře, že není schopen vyprodukovat text o více než dvou verších, pak by ho měla vyměnit (jinak totiž její písně připomínají tu srágoru, co ani nevím, kdo to zpívá, ale celý text tvoří slova “dontjunou pampydap”). Pokud má tak blbého zpěváka, že ten si není schopen více než dva verše zapamatovat, pak by jej měla rovněž vyměnit.

Do té doby, než se tak stane, prosím všechny dramaturgy všech rozhlasových stanic u nás, aby v zájmu nesnižování intelektuální úrovně českého národa vyřadili jednou provždy dementní skupiny Kryštof a Divokej Bill ze svých playlistů.

Hezký den!

Křtiny

Včera (v neděli 17. července) u nás proběhly dvoje křtiny – našeho syna Míši a synovce Ondry.

Bohužel, uprostřed akce náš fotoaparát vyhlásil časově neomezenou stávku a tak jsme nejspíš o všechny fotky přišli.

Celkou akci jsme zakončili na pouti, potom pohoštěním v rodinném kruhu a až večer jsme dorazili domů…

Hezký den!

Aktualizace 3. listopadu 2005: Tak tady na této fotce vidíte, že Míša si svůj křticí den opravdu užil: