Normalizační seriál

V pondělí skončil v ČT 1 šestidílný seriál “Vlak dětství a naděje”. Jelikožto byl natočen v roce 1985, lze jej bez uzardění natočit za seriál normalizační, který víc než o době, kterou popisuje, vypovídá o době, v níž byl natočen.

Pro ty z vás, milí čtenáři, kteří v pondělních večerech sledují raději příběhy německých dálničních policistů z Kobry 11, stručný výcuc: Vdovec Pepouš, pošťák, se na inzerát seznámí s ráznou Annou a společně prchají ze zabíraného pohraničí do Brna, kde se usadí u Pepoušových rodičů. Pepouš má ještě dceru Věrku, kterou oslovuje “dcero vlasti”; mladý Němec Sepp ji oslovuje “Pipi”, rázná Anna ji oslovuje “dítě” (což je zvlášť pikantní v závěru seriálu, kdy je Věrka už skoro dospělá slečna) a nějací dva bonviáni v posledním dílu ji oslovují “kůzle” (což je blbost na n+druhou). Pepouš se spolu s potrhlým flétnistou Jarouškem Vémolou (jedna z posledních hereckých kreací Františka Husáka – neplést s Gustávem Husákem!) zapojí do odboje (pěkná scéna, kdy v pekárně do housek, pro které si chodí gestapáci, zapéká chrousty – gestapáci jsou ovšem v tomto seriálu tak blbí, že osazenstvo pekárny nezatknou a nepotrestají), naopak v závěru, kdy přijede Rudá armáda, se Pepouš spolu s Jarouškem zapojí do vykonávání “revoluční spravedlnosti” a nakonec odfičí domů do pohraničí. Dcera Věrka zažije milostné vzplanutí i zklamání.

Jakožto režisér byl pod seriálem podepsán Karel Kachyňa. Uznávám, z režisérské stoličky vytvořil spoustu náročných děl, ale práci na tomhle seriálu měl nejspíš odmítnout. Zřejmě za to mohla toporná literární předloha nebo scénář, že scény, které měly být dojemné (ředitel pojišťovacího ústavu křičící na Němce s hákovým křížem na pásce “Mlč, ty smrtihlave, já chci zemřít”, popř. mladík Milan popisující Věrce své zážitky z náletu) mě spíš rozesmívaly. Taky Anna nemusela pořád do omrzení opakovat “Na tragickej život jsem já pes” a Jaroušek Vémola “Já mám svoji muziku”.

Což o to, začátek seriálu (úprk z pohraničí a usazení se v Brně) se ještě bez ideologické příchuti obešel, horší to bylo od chvíle, kdy Anna začala pomáhat odbojářům distribuovat Rudé Právo, a kdy Pepouš začal o Rudé armádě mluvit jako o “brášcích”. Ve chvíli, kdy Rusové skutečně přijedou, zkontrolují, že u Pepouše doma není žádný Němec, chtějí odejít a Pepouš začne vlezdoprdelisticky zpívat ruskojazyčnou píseň, jsem opět, přes dojemnost chvíle, vyprskl smíchy.

Jak už jsem uvedl výše, postavy byly dokonale jednoduché. Němci a zvláště pak fašisti byli zobrazeni jako hloupí, kterým můžete přímo před nosem provádět ilegální činnost a ničeho si nevšimnou, pobožný učedník v pekárně byl rovněž vyobrazen jako natvrdlý a omezený, naopak Pepouš, kterého Anna láskyplně oslovovala “srágorko”, se z ušlápnutého poštovního úředníčka stal div ne akčním hrdinou. Na druhou stranu ruští vojáci v seriálu nerabují, nekradou hodinky, ani nezneužívají ženy… V tomhle ohledu má seriál neskutečný “odstup od reality”.

Škoda jen, že seriál končí s koncem války. Zajímalo by mě, zda se po návratu domů Pepouš zapojil do Lidových milicí, Anna do Českého svazu žen a Věrka do Českého svazu mládeže, jak oslavili vítězný únor 1948, a zda i v roce 1968 vítal Pepouš “brášky” ruskou písničkou.

Hezký den!