Co se to s váma, holky, děje?

Tak nejdříve se tady dozvím o ženě, která se v noci zaklesla kolenem do zábradlí a museli ji vyprošťovat hasiči…

A potom na mě vyskočí tato krátká zpráva:

15:26 – V pražském paláci Lucerna se žena zaklínila nohou ve výtahu páternoster. Vyprošťují ji hasiči. Na místě je i záchranka.

Obě zprávy jsou ze serveru zpravy.idnes.cz.

Čím to, že ženy na různých místech strkají nohy tam, kam nohy nepatří?

Hezký den!

Vzpomínka na Felicii

Na jaře roku 1998 jsem si řekl, že flákání už bylo dosti a začal se živit prací. Nastoupil jsem jako programátor a jezdil služebně do Prahy.

K cestám jsme využívali firemní auta, ve většině případů Felicie. Naší skupině byla přidělena bílá, v provední LXi. To, že stav ujetých km byl šestimístný (a nezačínal na nulu), mi tenkrát nic neříkalo.

Dokud s námi jezdil kolega Pavel, bylo jasno o tom, kdo bude řídit. Pavel totiž nikoho jiného k volantu nepustil a volil styl jízdy “po okresce jako po dálnici”. S neskrývanou rozkoší předjížděl jiné vozy i na místech, kde předjíždění hraničilo se sebevraždou. Naopak, byl-li předjet, zlostně funěl a hnal vůz k nejvyšším možným výkonům, aby předjetí vrátil. Na cca 350 km dokázal vyprázdnit nádrž benzínu, ať jel, jak jel.

(To, že k předjetí jiného vozu využíval odstavný pruh či čerpací stanici pohonných hmot, či to, jak jednou kolona aut uvolňovala cestu sanitce a Pavel se zavěsil ihned za sanitku a tím se z kolony dostal, byly pouze legendy, jejichž pravdivost nikdo neprokázal, ale ani nevyvrátil.)

Poté, co byl Pavel přidělen jinam, jsme na Felicii zůstali sami s kolegou Břeťou. To, že jsme stejnou vzdálenost, která Pavla stála plnou nádrž, dokázali ujet na půlku nádrže, byla jedna věc. Ovšem narazili jsme na jev, který nám nikdo nedokázal vysvětlit jinak než pokrčením ramen a slovy “To jsou holt Felicie…”

Při výjezdu z Prahy a po nalogování na D1 jsme se museli zařadit do nejpomalejšího pruhu, neboť ručička tachometru se zastavila na stovce a tvrdošíjně odmítala skočit výš. Po asi padesáti minutách jízdy pak došlo v rychlém sledu k následujícím událostem:

1. v motoru auta něco cvaklo;
2. motor zahučel jako tesknící Niagára do noci;
3. Břeťa levou rukou stiskl volant, pravou začal kroužit po prostoru a hledat, kde zasáhnout, a přitom opakoval “Co se děje, Marťas? Co se děje?”
4. Auto poskočilo kousek dopředu.
5. Ručička tachometru skočila někam ke sto šedesátce a auto vyrazilo kupředu jako vystřelné z praku.

Jen díky Břeťově pohotovosti neskončil tento sled událostí nikdy nehodou.

Hezký den!