Další vzpomínky na Firmu

Jak už jsem napsal dříve, ve Firmě jsem prožil přes 3 roky. Denní dojíždění mi postupem času vadilo čím dál méně, i když možná jsem jen poněkud otupěl tak, že mi nevadilo vstávat a vracet se domů za tmy (i v létě).

Pokud by si někdo myslel, že Firmu řídili manažeři, mýlil by se. Mnohem důležitějším hybatelem všeho dění byly requesty. Na co jste si nepodali request, to jste nedostali. A to ještě někteří administrátoři s oblibou rukou psaný request bez čtení roztrhali a tvářili se, že jej nikdy neviděli.

Na začátku jsem musel vyplnit request na všechno možné – na počítač (i když jednak tu parodii na počítač, co mi stála na stole, označit za počítač hraničilo s šibeničním humorem; druhak mě k tomu podivnému stroji přímo posadili), na telefon (i když ten jsem měl taky přímo na stole), na emailovou adresu a dokonce i na přístup k internetu (kde bylo naprosto nesmyslné políčko "Specifikujte, k čemu chcete internet používat a vypište aspoň 3 stránky, které hodláte navštěvovat"). Měl jsem štěstí, že jsem byl přidělen do IT oddělení, a tak vše, co jsem si zarequestoval první den, téměř ihned fungovalo (lidé z jiných oddělení takové štěstí nemívali).

Podáním requestu, obdržením podpisu zodpovědného manažera a jeho doručením zodpovědným lidem ovšem martyrium nekončilo, ale naopak začínalo. Když po roce a třičtvrtě jeden z manažerů konstatoval, že paměť mého počítače nestačí, podal jsem si request na rozšíření paměti. Podával jsem jej na začátku listopadu 2003. Novou paměť jsem dostal jako dárek k Vánocům v posledním pracovním týdnu téhož roku. Úžasné.

Jiným příkladem byl kolega Libor. Nastoupil a samozřejmě si vypsal request na počítač a věci okolo. Pak čekal týden, dva, tři, čtyři… Zkrátím to; když už se skoro blížil konec jeho zkušební doby a stále neměl na svém stole počítač, musel se do "věci" vložit jeho nadřízený a osobně se angažovat – až teprve potom počítač dorazil na Liborův stůl.

Zkrátka: kdo by se náhodou toužil stát nesmrtelným, dosáhl by toho jednoduše – stačilo by, aby si ve Firmě podal request na smrt.

Já osobně jsem si poslední request podával letos v lednu. Svému nadřízenému jsem sdělil, že potřebuji počítač s PS/2 konektory, abych si k němu mohl připojit scanner čárových kódů (který zkrátka USB rozhraní nepodporoval). Nadřízený mi sdělil, že mi stačí rozšiřovací port, který mou parodii na počítač vybaví PS/2 konektory. I vypsal jsem si request. Ten na vyřízení čeká dodnes.

Jinou zajímavostí byly reakce "zodpovědných" lidí na dotazy. Vycházím z teorie, která praví, že nikdo neví všechno – tedy ani já. Proto mě překvapilo, že když jsem se zeptal na něco, co jsem nevěděl, člověka, o kterém jsem předpokládal, že danou věc ví, jeho reakce byla: "Zjisti si to někde." Kde, to už jsem se nedozvěděl.

Protože jsem se ve svých předchozích zaměstnáních stýkal povětšinou s inteligentními lidmi, nebyl jsem zvyklý na to, aby se lidi navzájem uráželi například kvůli vzhledu, oblékání atd. Přiznám se, patřím k té skupině lidí, kterým postupně ubývá vlasový porost. Děje se tak někdy od roku 1997 a za tu dobu jsem se s tím dokázal jakž takž smířit. Ovšem na narážky typu "pozor, pan Pleška přichází" jsem opravdu zvyklý nebyl, snad proto, že až do svého příchodu do Firmy jsem neměl přímou zkušenost s lidmi s IQ na úrovni pokojové teploty (a leckdy i pod ní).

Dokázal bych o historkách z Firmy psát dlouho – jedna z nich by byla, jak mi cizozemský manažer zatrhl přístup na internet, protože mě – považte! – viděl v 9:30 mít otevřený Internet Explorer, díky čemuž jsem si rok mohl o internetu nechat jen zdát – ale protože předpokládám, že většina čtenářů Firmu zevnitř nezná, nevím, do jaké míry by to bylo k něčemu.

Hezký den!

Jak pomoct Africe

Minulý týden se odehrála série koncertů Live 8, která měla za úkol “upozornit na chudobu v Africe” a jiných rozvojových zemích. Proč ne, myšlenka samotná špatná není. Jenže je chybou a nedostatkem na chudobu pouze upozorňovat. Nikdo z těch, kdo vyzývají zasedání G8 jako nějakou všemocnou modlu, aby toto zasedání vyřešilo chudobu, zřejmě neví, kdy v Africe chudoba vznikla.

Chudoba se totiž do afrických zemí dostala krátce poté, co získaly nezávislost. Příkladem budiž Zimbabwe, země, která ještě na začátku své nezávislosti zásobovala potravinami okolní země a dnes je závislá na humanitárních dodávkách (které si pro sebe zkonfiskuje prezident Mugabe a běžní občani dál třou bídu s nouzí).

Takže pokud by chtěl někdo skoncovat s chudobou v Afirce, cesta k tomu je jednoduchá. Stačí sesadit Mugabeho a ostatní tamní diktátory a znovu obnovit koloniální správu. Afričané už prokázali, že vládnout a hospodařit neumí.

Hezký den!

Do očí bijící blbost

Při brouzdání po internetu může člověk narazit opravdu na vskutku skvostné projevy lidské blbosti.

Tak například Stanovy KSČM v bodě 6 obsahují následující perlu:

Se členstvím v KSČM je neslučitelná podpora a propagace hnutí směřujícího k potlačování práv a svobod občana nebo jiná činnost, která je v rozporu s Listinou základních práv a svobod a s mezinárodními dokumenty o lidských a občanských právech.

Musel jsem si to přečíst několikrát, tak silně blbý ten výrok je.
Pokud by to náhodou někdo nevěděl, tak členství v KSČM znamená právě podporu a propagaci hnutí směřujícího k potlačování práv a svobod občana, neboť na tomto potlačování je KSČM (a potažmo celá komunistická ideologie) postavena.

Pokud bych měl zvýrazněnou větu ze Stanov KSČM brát doslova, pak se členstvím v KSČM je neslučitelné členství v KSČM.

Hezký den!

Pavlínčina úvaha

Protože jsme na pondělí 4. července dostali téměř všichni v práci volno, měl jsem 5 dní v kuse na to, abych si odpočinul od práce. Podařilo se mi dodělat takové nezbytnosti, jako vyměnit své ženě pedály na kole a odmontovat dětskou sedačku.

V pondělí jsem šel po městě s Pavlínkou a potkali jsme Oldu. Olda je bývalý manžel jedné kamarádky a zároveň otec Pavlínčiny kamarádky. Prohodil jsem s ním něco vět a pak jsme šli každý svojí cestou.

O něco později se mě Pavlínka zeptala: “To byl tvůj kamarád?”

“To je táta od Martinky,” vysvětlil jsem.

“Od Martinky?” zeptala se nedůvěřivě.

“Jo, od Martinky,” zopakoval jsem.

“Ale on je policajt,” namítla Pavlínka (Olda skutečně pracuje u Městské policie).

“Jo, to je,” souhlasil jsem.

Pavlínka se zamyslela a pak přišla s následujícím závěrem, který mě dostal do kolen:

“Tak nemůže být táta od Martinky, když je policajt.”