Konec prázdnin

Přiblížil se konečně konec prázdnin. Děti se vrátí do školy, MHD se možná vrátí k normálnímu provozu, na který bude spolehnutí…

Ale o tom jsem psát nechtěl. Psát jsem chtěl o želvě.

Tedy, ne o té želvě, o které kdysi složil Petr Janda veselou a částečně i ptákovinoidní písničku. Psát jsem chtěl o své želvě.

Tak tohle je ona:

V týdnu, kdy jsem měl odpolední, vyhlásila v pondělí hladovku. Netušil jsem, zda tím chce něco naznačit, zda bojuje za práva afghánských muslimských teroristů, nebo za demokracii na Kubě, prostě nesežrala vůbec nic. Když už se to dělo třetí den, ponoukla mě žena k tomu, abych s ní zašel k veterináři. No, nechtělo se mi, ale co nadělám.

I vstal jsem, želvu do krabice od Pavlínčiných bot uložil a k veterináři spěchal. Přišel jsem včas, necelých 5 minut před koncem ordinační doby. Pan veterinář se podíval nejdříve na mne, potom na želvu, vzal ji do ruky, a poté, co jsem mu vypsal její odpor k žrádlu a nevylučování žádného trusu, zamyslel se.

Po chvíli řekl, že mu želva prijde v pořádku, že je to možná jen dočasná porucha příjmu potravy, že ji mám držet v teple a kdyby nezačala žrát, že se bude muset podívat do Pardubic či Hradce Králové, kde jí vezmou krev a udělají rentgen. A s tím mě i milou želvu propustil.

Po příchodu domů jsem promluvil želvě do duše a vysvětlil, že ona do plavek hubnout nemusí a jako želví anorektička taky moc atraktivní pro samečky nebude. Nejdříve to vypadalo, že mě nevnímá, pak se zamyslela, zastyděla, váhavě přiklopýtala k misce se žrádlem a – světe, div se – začala žrát.

Hezký den!