Deformace z reality show

O tom, že fenomén zvaný reality show zasáhl naši malou-ale-krásnou republiku, se není třeba rozepisovat. Nehodlám si hrát na pseudointelektuála a tvrdit, že naprosto, ale naprosto nechápu, jak se na to může někdo dívat (člověk, co tohle tvrdil, začal hned v následující větě zjišťovat, co se dělo předchozí den, kdy nestihl vysílání), a přiznám, že zatímco Vyvolení na TV Prima mě celkem baví, Velký Brácha na TV Nova naopak nudí. Výměna manželek na Nově je takovým třetím vzadu, zatím jsem z ní viděl docela málo, abych si ucelil názor.

Ale jako obvykle jsem chtěl psát o něčem jiném. Totiž o tom, jak jsem poznal, že reality show opravdu deformují mezilidskou komunikaci.

To si takhle sedím v restauraci, co je přes ulici proti našemu zaměstnání. Je to restaurace celkem milá, s vlídnou obsluhou, za nepříliš vysokou cenu se břicho hladového člověka (moje) zasytí. Většinou sedávám u stolu sám. Je to síla zvyku – když nejím doma, obědvám sám. Při jídle tak mám čas se věnovat se filosofickým otázkám. Většinou uvažuji o lásce, nenásilí, světovém míru, trvale udržitelném rozvoji, humanitární pomoci hladovějícím dětem v Africe a nesmrtelném odkazu epochálního díla vynikajícího českého herce Jiřího Kodeta.

Pokud jste, přátelé, po přečtení předchozího odstavce dospěli k názoru, že mi už definitivně hráblo, jste od pravdy přibližně stejně daleko jako Průhonice od Prahy.

I sedím si tak u stolu, myšlenky bloumají nekonečnem a najednou se v mém zorném poli objeví tři postavy. Dvě patří rodičům z kategorie “něco přes 40″, třetí dceři z kategorie “něco pod 16″ (a to jí ještě přidávám – asi). Zeptají se na možnost usednutí a já vydám svou oblíbeou větu: “Jak je ctěná libost.”

To ale nebylo všechno. O něco později se objevil pan číšník, aby se zeptal na objednávku. V té chvíli se otec rodiny otočil k dceři s otázkou: “Co si dáš ty, Wendy?”

Přátelé, obvykle je mi žinantní poslouchat hovory jiných lidí, a pokud se netýkají mojí osoby, tak na ně ani nereaguji. Ale tohle oslovení té holky mě přinutilo na chvíli odložit lžíci a asi půl minuty koukat upřeně do blba a “rozdýchávat” celou situaci. Pak jsem udělal hluboký nádech, dokonzumoval polévku i hlavní jídlo, ze všech sil jsem se při tom snažil nepropuknout v hurónský smích, co nejrychleji zaplatil, a ač je v této restauraci příjemně, vypadl ven a rozesmál se až tam.

Samozřejmě vím, kdo je soutěžící v pořadu VyVolení, vystupující pod přezdívkou Wendy. Ale říkat stejně holce, která je jednak výrazně mladší, druhak typ, o kterém se říká, že se může převlékat za bičem, to je i na mě moc.

Hezký den!