První letošní bobování

Protože naše miniměsto zapadlo sněhem a pokrylo se bílou barvou, rozhodli jsme se vyrazit s Pavlínkou na boby. V sobotu odpoledne u nás zaklepala sousedka se synem Vojtíkem (o 1,5 roku mladším než Pavlínka), dostrojili jsme Pavlínku, vzali jak oba dva kusy bobovacích nástrojů (staré i nové) a vyrazili. Oblíbený kopec byl bohužel sježděný až na trávu, tak jsme vzali zavděk aspoň mírným sjezdem, který de ukázal být pro děti ideálním.

Pavlínka po sjezdu.

Výšlap do kopce.

Vojtík by rád Pavlínčino vozidlo.

Vojtík sleduje odcházející Pavlínku.

Ne, Vojtík nechce Pavlínce jednu vrazit, to si jen vysvětlují, že holčičky se neobjímají na potkání.

Hezký den!

Boty

Kupoval jsem si nové zimní boty.

Asi si říkáte, no a co?

Ale ono to není tak jednoduché.

Většina lidí, co se vejde do konfekčních velikostí, to jednoduché má. Přijde, vybere si z několika desítek párů, zaplatí a spokojeně odejde.

Jenže co já? Zkusil jsem to a moc se mi nedařilo.

V pěti navzájem různých prodejnách jsem na svou otázku “Dobrý den, prosím vás, máte pánské zimní boty velikosti 47 nebo 48?” dostal různé formy záporné odpovědi. Pravda, v jedné prodejně se pokusili o opak a přinesli mi boty, které vypadaly jako zimní – ale byly to polobotky! A choďte v zimě v polobotkách.

Nakonec jsem to zkusil v našem miniměstě a štěstí se na mě zase jednou usmálo. Hned v první prodejně jsme narazili na boty, které dobře vypadají, dobře padnou, a nejsou zas až tak moc drahé.

Hezký den!

5 let

Divíte se? V srpnu jsem psal o 6 letech, dnes píšu o 5 letech.

Ne, opravdu v tom nemám hokej. Ani ten z NHL.

Zatímco v srpnu bylo šesté výročí seznámení, dnes je tomu přesně 5 let, co jsme na jednu důležitou otázku místo tradičního “Já si to ještě rozmyslím”, popř. “Nějak se mi to nezdá” odpověděli stručně “ano”.

Akorát, že tenkrát u toho nebyl sníh, jen mírně mrholilo.

Kdo dával pozor, tomu vyšlo, že jsme se opravdu brali po roce a třech měsících známosti.

Byl jsem toho dne nervózní jak sáňky v létě, ale jakmile byl celý obřad za námi, nervozita ze mě spadla. Zbytek dne jsme si celkem pohodově užili, jídla se snědlo a pití vypilo hodně….

Dneska jsem si na to vzpomínal a ačkoli je to už pět let, některé detaily si pamatuju, jako by byly včera.

Hezký den!

100

Divíte se té číslovce?

Tento příspěvek je přesně stý v historii mého blogu.

Jak jsem to počítal, tak na napsání sta příspěvků jsem potřeboval 267 dní, což odpovídá jednomu příspěvku na 2,67 dne. Je pravda, že stovky jsem mohl dosáhnout už dříve (za červen jsem napsal jen dva příspěvky, ale to bylo dáno tím, že jsem nastoupil do nové práce a z množství změn mi šla hlava čtvercem), ale zase na druhou stranu, když uvážím každodenní souboj své latentní grafomanie se svou naprosto zjevnou leností, je i tento výsledek ucházející. No. Snad.

Tak zamačkávám slzu nad první stovkou příspěvků a hrnu se do stovky nové.

Hezký den!

Výhoda odpoledních směn

Ačkoli se to nezdá, i chození na odpolední směny má své výhody.

Jednou z nich je ta, že je v podstatě jedno, kdy ráno vstanu. A tak se stane, že se probudím, Jitka s Pavlínkou jsou už venku (Pavlínka odchází do školky) a já zůstanu doma s Míšou. Míša má oproti ostatním dětem jednu výhodu, která spočívá v tom, že když se probudí, tak pokud vyloženě nemá hlad, tak nebrečí, jen si pro sebe něco brumlá a je v klidu. Tak se mi zkrátka zdálo, že to jeho brumlání slyším až moc výrazně, na to, že je v postýlce. Nakonec jsem se přinutil otevřít oko a podívat se směrem, odkud Míšovo brumlání přicházelo. Kupodivu, Míša se nacházel pouhých 20 centimetrů od mojí hlavy a koukal na mě zkoumavě svýma modrýma očima.

Chvilku jsme si spolu ještě povídali, nakonec se Míša začal nudit (to dá najevo tím, že se kroutí, vypíná se do mostu a podobně), tak jsem ho ještě chvíli ukecával, načež jsem ho zvedl z postele, přebalil a přestrojil z modrého pyžamka s medvídky do civilu. A stihli jsme to dřív, než se Jitka vrátila.

Hezký den!

Listopadová vzpomínka

Zase rozjíždím vzpomínkovou frézu.

Ano, taky jsem podlehl módě spojené se vzpomínáním na listopad 1989. A jak si to tak vzpomínám, musím začít poněkud zeširoka.

V podstatě prvním impulzem k tomu, že situace v tehdejším Československu není tak pohodová, jak prezentovali straničtí a státní představitelé, bylo pro mě občasné zaslechnutí rádia při návštěvě u prarodičů. Děda si s oblibou ladil vysílání všech těch “štvavých a nenávistných rozlasových stanic”, které “měly za úkol destabilizovat situaci socialistického tábora”. Mluvit veřejně o tom, co jsem z toho rádia slyšel, jsem nesměl.

Na podzim 1989 jsem ve škole navštěvoval tzv. výcvikové středisko branců. Tato obskurnost měla za úkol nás, kterým hrozilo, že je jednou stát povolá do zbraně, připravit na všechno možné. O naši přípravu se staralo více učitelů. Jeden měl za úkol nás naučit věci jako práce s buzolou atd., další nám povídal o zdravotnických záležitostech, a jiný, chemik, kovaný komunista, který si snad prozpěvoval Internacionálu i při čištění zubů, nás připravoval politicky, Halík, politicky.

Zrovna 17. listopadu byl pátek odpoledne, seděli jsme v učebně, v duchu nadávali na to, že v takovouhle dobu sedíme ve škole, když tento chemik bouřil: “Oni o nás vysílají, že u nás není demokracie. A copak u nich je nějaká demokracie?” Po pravdě řečeno, nakecal toho hodně, ale tahle věta mi utkvěla v hlavě nejvíc. Chemik sám pak v porevolučním kvasu praštil komunistickou legitimací a vykřikoval, jak je najednou volný jako pták. A protože to měl do důchodu za pár, nemusel se budoucnosti bát.

Patřičně politicky proškolen jsem došel domů, sbalil věci a odjel babičku s dědou návštěvou potěšit a o dobré slovo se podělit. Dorazil jsem na místo okolo šesté hodiny večerní. Děda tradičně ladil protistátní stanice a tam jsem zaslechl o nějaké demonstraci. Později přibývaly i popisy toho, jak Lidové milice a soudruzi příslušníci vébé zasahují proti demonstrantům. No nic, pomyslel jsem si, takových akcí už bylo, a v pohodě šel spát. Nic zlého netuše jsem se v neděli vrátil domů a rovnýma nohama tak skočil do revolučního kvasu.

V pondělí ráno ve škole někdo říkal, že se chystá stávka. Pronesl jsem: “Stávka? Tak do toho jdeme taky.” Tato věta mi zajistila nejdříve průšvih a potom nezaslouženou popularitu. Slyšel mě totiž spolužák bonzák, jehož zálibou bylo leštění kliky u ředitelny (díky čemuž se brzy stal členem celoškolského výboru SSM, kterýžto byl jinak vyhražen pro pokrokové studenty nejvyššího ročníku), takže ještě než jsem došel do třídy, jsem byl naší širokorozchodnou soudružkou ředitelkou dotazován, jak jsem to myslel, a za chvíli se školou neslo, že jsem “vyzýval studenty ke stávce.”

Pak se konaly každovečerní demonstrace na náměstí. Ty měly jednu výhodu. Všichni soudruzi příslušníci vébé totiž hlídkovali při demonstracích a ani je nenapadlo kontrolovat občanky po hospodách. Při jedné takové demonstraci jsem se dal do hovoru se starším spolužákem, co už měl maturitu za sebou, když se mezi nás vřitil jeden z učitelů a tomuto spolužákovi řekl: “Dávej si bacha, mluvíš s člověkem, který vyzýval studenty ke stávce.” Obdiv, který jsem získal, byl vskutku nelíčený.

Po pár dnech se vše vrátilo k normálu, my do školy, ředitelka šla ze zdravotních důvodů do důchodu, přestali jsme se učit o Leninovi a bylo nám blaze.

Hezký den!

Výměna oken

Tak jsme se dočkali.

V pátek večer, když jsem dorazil domů, mě doma čekalo horečné až vražedné pracovní tempo. Původně jsem se toho odmítal účastnit s tím, že mojí povinností je zazimování želvy, ale nebyl jsem vyslyšen. Děti jsme zahnali spát okolo deváté večerní a sami jsme pak do půlnoci zakrývali vše v bytě igelity a kusy papírových krabic.

V sobotu ráno jsme měli sice budík na šestou, ale náhoda tomu chtěla, že jsme vstali až o půl sedmé a po snídani se vrhli na dokončení zakrytí zbytku věcí. Pět minut po osmé hodině byli řemeslníci u nás a o čtvrt na devět začali s prací. Jitka vzala děti a odešla ke své sestře, aby děti nebyly v prašném a jinak závadném prostředí. Nutno dodat, že řemeslníci se pustili do práce s gustem a o hodinu později měli dvě okna (v kuchyni a dětském pokoji) vyměněna a přesazena. Mohli skončit celkem brzy, ale přidali si práci s okny na chodbě paneláku, tak se jejich činnost o něco protáhla, nicméně minutu před dvanáctou (kdy se mě Jitka přes SMS ptala, kdy může naběhnout na úklid) prohlásil jejich předák, že v jednu to balí. A skutečně, sekli se jen asi o deset minut, ještě mi předvedli, jak nová okna fungují, a že budou v našem paneláku ještě příští týden, tak kdyby něco, se máme ozvat.

Pak nás čekal úklid. Ta první fáze trvala asi do čtvrt na pět, pak Jitka došla pro děti, vrátila se s nimi domů, a v úklidu jsme pokračovali. Během neděle jsme pak dodělali vše tak, aby byl byt co nejvíce použivatelný. A to jsem ještě stihl znovu pověsit záclony.

Tak už se koukáme na svět novými okny a litujeme sousedy, kteří přicházejí na řadu tento týden, kdy je ještě chladněji, než bylo při naší výměně.

Hezký den!

Zazimování želvy

Jako správný chovatel želvy vím, že před příchodem zimy je nutné želvu zazimovat. A tak jsem to provedl i letos. Původně jsem to plánoval na konec října, nakonec to dopadlo až teď o víkendu.

Před zazimováním je nutné přestat želvu krmit, takže jsem jí přestal dávat žrádlo. Poslední dva týdny před zazimováním želva jen pije a měla by se co nejčastěji koupat v teplé vodě, aby se jí co nejlépe vyprázdnila střeva. Potom se jí vypne vytápění terária a až její teplota klesne natolik, že přestane být aktivní, můžeme ji odnést do sklepa. A do sklepa jsem ji odnesl v pátek v noci.

Nebylo to tak jednoduché, jak se na první pohled zdá. Přestože jsem byl přesvědčen o tom, že jsem celou přípravu zmáknul na jedničku, musel jsem celé nastavení terária přepracovat, protože želva by nebyla z horní strany chráněná před chladem a případnými útoky myší. Proto jsem jí vršek terária překryl pletivem a nakonec odnesl do sklepa, kde jsem ji umístil na skříň a do jara se s ní rozloučil.

Hezký den!

Dělám to nerad

Ano, dělám to opravdu nerad. A o co jako jde?

Nerad se vyjadřuji k úrovni ostatních blogujících uživatelů. Už jsem něco chtěl několikrát napsat, ale vždycky mi ruka od klávesnice ucukla s tím, že takhle opravdu ne. Ale musím.

Možná jste si všimli, že z odkazů v pravém sloupci na další mé oblíbené blogy zmizel odkaz nazvaný Lobův Smutnej příběh. Uznávám, ten blog mi byl svým způsobem sympatický, neboť jeho autor s oblibou popisuje svůj životní styl, který je snad nejnenáročnější, o jakém jsem kdy četl; jeho hlavním smyslem je skončit každý večer pokud možno v hospodě a pokud možno se co nejvíc ožrat, pak skončit doma (oficiálně své nocležiště nazývá “holobyt”) a chlubit se svojí pracovní pozicí v nakladatelství Europress.

To by bylo naprosto normální, na svém blogu si může každý plkat, co uzná za vhodné, jenže Lobo zčista jasna začal zanášet jeden z mých oblíbených serverů reklamami typu “mám bezva blog”, “bývá zvykem uvádět odkaz na blog”, “mám hojně navštěvovaný blog, kterému nikdo jiný nemůže konkurovat,” atd., atp. Dělal tedy to, čemu se sám v jednom z příspěvků svého blogu vysmíval (psal tam o lidech, kteří, ve snaze získat aspoň nějakou návštěvnost, hází všude možně odkazy na svůj blog). Když mu lidé z onoho serveru na jeho blogu napsali do komentářů, co si o jeho aktivitách v tomto směru myslí (a že Lobův blog není zas až tak “bezva”), Lobo obrátil a začal tvrdit, že nic o oné propagační činnosti neví (naposledy ji prováděl 27. října, to jen tak na okraj). Zřejmě se obával, že pokud by se přiznal, že dělá svému blogu reklamu kudy chodí, klesne v očích svých pivních kamarádů, nebo co. K dovršení všeho začal naprosto proti vší logice mazat komentáře všech mimo úzký okruh svých kamarádů.

Lobo, zklamal jsi mě.

Hezký den!

Revitalizace

Tak jsme se jí konečně dočkali.

Už dva roky, a možná že i déle, se v našem paneláku schází společenstvo vlastníků bytů (téměř všichni máme byty v osobním vlastnictví) a debatuje o potřebné revitalizaci. Problémů je víc než dost. Hlavním problémem byla střecha a okna, která jsou často nevyhovující. Okno v obýváku jsme si před třemi lety vyměnili sami (tedy najali jsme si na to firmu, ale zařídili jsme si to ze svého). Ostatní okna celému domu budou vyměňována v rámci revitalizace.

Někdy v květnu nás přišla naše paní sousedka, co je pověřená jednáním v tomto směru, informovat, že revitalizace začne určitě v srpnu. Tipoval jsem, že se to potká termínově s mojí dovolenou, ale najednou byl konec srpna a nic se nedělo. Pak jsme se dověděli, že určitě začnou v říjnu. Říjen přešel bez toho, že by se něco stalo. Ale už toto úterý (tj. včera) vyměnili okna u obou bytů v přízemí. Na střeše pracovali minulý týden.

Náš byt přijde na řadu v sobotu, takže o program na víkend máme postaráno. Okna, která jsou dávána do bytů, jsou poněkud jiného typu, než které jsme si dali do obýváku (to je dělené v poměru 2:1, nová okna jsou 1:1), ale snad (určitě) si na ně zvykneme.

Hezký den!