33

… zase s číslovkou. No jo, porád…

Tak už si můžu zpívat píseň, kterou kdysi pěl Jaromír Nohvica: “Je mi třiatřicet.”

Ano, ač se to zdá (hlavně mně) neuvěřitelné, dosáhl jsem, ani nevím jak, věku, označovaného za Kristův (i když, podle jedné teorie se Kristus dožil 34 let, ale tradice je tradice).

Když se občas zamyslím nad těmi 33 lety, co mám za sebou, vidím, že:

• jsem dokázal navštěvovat několik škol různých stupňů, pravda, s různou úspěšností
• jsem vystřídal několik zaměstnání, z nichž u některých (např. v Telecomu nebo v současné práci) jsem si myslel (myslím), že to už je to pravé zaměstnání nafurt
• jsem stihl založit rodinu
• a do dalších budoucích let hledím s mírným optimismem

Hezký den!

Veselé Vánoce

Všem svým pravidelným i levidelným (levidelný – opak pravidelného) návštěvníkům, i těm, co sem zabloudili úplnou náhodou či administrativním omylem, přeji veselé Vánoce a úspěšný vstup do Nového roku.

A co že nás to v příštím roce čeká?

Hezký den!

Hlad

… je prý nejlepší kuchař.

Ve středu jsem se cestou na odpolední směnu nestihl naobědvat, proto jsem se brzy začal kroutit hlady. Když už kručení v žaludku překročilo únosnou míru, otevřel jsem si stránky mojí oblíbené pizzerie, zaregistroval se na nich, vybral si torteliny bolognese a pak už jen sledoval, jak se mi mění status objednávky z “přijato kuchařem” na “expedováno”, pak mi zazvonil telefon, došel jsem si ke vchodu, zaplatil jsem a pak už jsem se mohl bezuzdně cpát (pravda, obvykle jím kulturně, ale teď jsem měl opravdu příšerný hlad). Inu, dobré to bylo.

Hezký den!

Besídka

Pavlínka měla dnes ve školce besídku, tak jsme se byli taky podívat.

Dva dny nám přeříkávala básničku, kterou prý budou děti kolektivně recitovat. Na tu nakonec nedošlo, děti hlavně zpívaly, většinou pohromadě (a překvapilo mě, že většinu těch písniček Pavlínka znala, ale doma tvrdí, že žádnou nezná – no nic…). Jednu básničku dokonce recitovala sama. Po besídce si děti rozebíraly dárky (i na nás, životem zkoušené rodiče, se s dárky dostalo) a já mizel do práce, tak nevím, jak to potom pokračovalo…

Hezký den!

Vždyť píše prasárny….

… aneb “O čem nic nevím, proti tomu bojuji”

To bylo tak…

Někdy na podzim roku 1996 jsem se vydal v doprovodu jedné asi tak šestnáctileté slečny do městské knihovny v mém skoro rodném městě. Od pultíku obsluhy jsme každý zamířili jinam, dle svých zájmů. Já jsem si nasbíral pár knížek a pak jsem se zastavil u písmene P (tedy u autorů, jejichž příjmení začíná na P). Hledal jsem knížky od pana Vladimíra Párala. Našel jsem jednu, kterou jsem do té doby nečetl, a vytáhl si ji z regálu. To už šestnáctiletá slečna stála u mě, podívala se mi do ruky a rozvinul se následující dialog:

Ona (překvapeně a pohoršeně): “Ty čteš Párala?”

Já (klidně): “Jo.”

Ona (pohoršeně): “Vždyť píše prasárny.”

Já (překvapeně): “Opravdu?”

Ona (důrazně): “Jo. Píše prasárny.”

Já (udiveně): “A četla jsi od něj něco?”

Ona (dotčeně): “Ne. Nikdy. Takové prasárny!”

Já (zamyšleně): “Když jsi od něj nic nečetla, tak jak víš, že píše prasárny?”

Ona (rezignovaně): “Pffffffffffffffffffffffffffffffffffffffffffffffffffffff… no prostě, píše prasárny.”

……

Na tuto historku si vzpomenu pokaždé, když čtu nebo slyším, jak někdo brojí proti něčemu (nebo naopak pro něco), o čem nemá ani páru, maximálně informace typu “jedna paní povídala”.

Doufám, že tato slečna nebyla ideální reprezentantkou dívek narozených okolo roku 1980…

Hezký den!

Malování

… ale ne vzdušných zámků….

… ale bytu.

Poté, co nám před měsícem hoši z Protivanova vyměnili okna, rozhodli jsme se, že dalším krokem ve zvelebování našeho bydliště bude vymalování bytu. Nějakou dobu jsme strávili přemýšlením nad barvami, nad termínem, a podobně. Nakonec jsme se nějak rozhodli a nechali byt vymalovat.

Celá akce začala ve čtvrtek (8. prosince), ale už ve středu jsme soustředili nábytek ze všech místností tak, aby byl volný přístup ke všem stěnám. Ve čtvrtek ráno přišel Jitčin táta a dal se do práce. Protože panelákové stěny, a ty naše zvlášť, nejsou pro malíře žádnou procházkou růžovým sadem, trvalo celé malování až do úterka, s tím, že od čtvrtka do soboty prošla přemalbou nejdříve ložnice (z modré na světle hnědou) a po ní Pavlínčin (do budoucna i Míšův) pokojíček (z růžovo-oranžové na žlutou), a v pondělí a úterý obývák (z oranžové na zelenou). Protože nemám o své šikovnosti žádné iluze, snažil jsem se hlvně nepřekážet a podílel jsem se hlavně na úklidových pracech.

V sobotu odpoledne jsem vytáhl Pavlínku ven na bobování. Míša chrněl v kočárku a Pavlínka dováděla. V neděli jsme to chtěli zopakovat, ale Pavlínka se zašprajcovala a nechtěla ven za žádnou cenu. Tak jsem si ustrojil jen Míšu a vyrazil s ním ven. Pavlínka se za námi vyhrnula z domu až po deseti minutách, už proto, že se objevil švagr se synem Ondrou, který se těší velké Pavlínčině oblibě. Udělali jsme si asi hodinovou procházku, kterou Míša prospal, a pak se vrátili domů, kde Jitka připravovala stěny obýváku na pondělní malování.

Když jsem v úterý ráno dorazil po práci domů (po upadnutí na ledě), zapadl jsem do postele a až do třetí hodiny odpolední jsem se věnoval spánku. Večer jsem samozřejmě zamířil opět do práce. Tentokrát jsem nešel na večeři do pizzerie, ale do své oblíbené restaurace, kde mě opět potěšila obsluha. Sotva jsem vstoupil, zvolala slečna servírka: “No kde jste byl tak dlouho? Já věděla, že když jste nepřišel na oběd, že na večeři přijdete.” Popovídali jsme si, já si objednal (“Už? To jste nějaký rychlý.”), jídlo mi donesla její kolegyně (taková o něco hezčí kopie Lindy Rybové), která normálně zdraví hosty až po svém příchodu ke stolu, ale mě z neznámého důvodu pozdravila hned, jak se objevila ve stravovacím prostoru. Protože dostávám obvykle porce jako pro drvoštěpa po osmnáctihodinové směně, najedl jsem se pořádně a spokojeně odešel do práce.

Hezký den!

Tučňák

Připadal jsem si jako v Antarktidě.

Když jsem dnes ráno odcházel z práce, bylo mi divné, proč se všichni, co šli opačným směrem, tváří tak divně. Brzy jsem to pochopil. Stačil první krok a mé nohy ujížděly někam do tmy. Podobně jako Lara jsem se totiž stal obětí ranního náledí.

Po chvíli se mi podařilo nasadit správný styl chůze, který jen trochu připomínal právě tučňáka. Protože moje boty nejsou právě krasobruslařské vybavení, rozhodl jsem se, že kde to bude možné, to vezmu po trávníku, což je sice nespolečenské a vandalské, ale nehodlám riskovat zdraví, že ano.

Jak se dá předpokládat, ani tato taktika nebyla zcela bez chyby a na jednom místě došlo k tomu, k čemu se celou dobu schylovalo – moje nohy se rozjely dopředu, zbytek těla zůstal na původním místě a pak se pomalu ale jistě poroučel k zemi. Odnesl to levý loket a levé stehno.

Nakonec jsem doklouzal a docupital na zastávku a mohl se nechat odvézt domů.

Hezký den!

Pracovní týden začínám večeří

Taková malá úvaha…

Už jsem si zvykl zahajovat pracovní den různě. Snídaní, občas obědem (při odpoledním školení nebo přímo odpolední práci), včera večer jsem si poprvé vyzkoušel, jaké je to začínat pracovní týden večeří.

To je tak, když začínám práci až ve 22:15. I přijel jsem do Brna a rozhodl se navštívit svou oblíbenou pizzerii. Překvapivě ale přece jsem našel i volný stůl. Usadil jsem se a čekal, až si mě všimne obsluhující slečna nebo paní, to není na první pohled rozeznat.

Co se však dalo na první pohled rozeznat, bylo, že u vedlejšího stolu sedělo několik (řekl bych že pět, protože přesně tolik jich bylo) slečen různého věku, a protože se v hovoru celkem neomezovaly, zapomněl jsem na své gentlemanské vychování a něco z jejich dialogů odposlechl. Omluvou mi může být snad jen to, že jsem byl z jejich hovorů tolik mimo, že když si přišla servírka pro objednávku, třikrát jsem jí zopakoval, co chci za přílohu, ale hlavní jídlo ze mě páčila chvíli marně.

Slečny byly totiž s největší pravděpodobností medičky a bavily se o typicky ženských problémech – porody doma, vyšetřování na mamografech a podobně. Já se k tomu bezuzdně cpal jídlem, které jsem dostal, takže jsem slyšel jen některá slova. Po chvíli se jedna ze slečen otočila ke mně a požádala o popelník, jestli tedy nekouřím. Klidně jsem jí pokynul, ať si jej vezme a věnoval se svému jídlu. Slečna poděkovala a usmála se.

Protože byla pokročilá večerní hodina, poručil jsem si i pivo, plzeňskou dvanáctku. Na chvíli jsem se zapomněl, protože mi mrška zachutnala. Ale hned jsem se ovládl, protože před cestou do práce nemůžu rozšiřovat svoji letošní konzumační hladinu.

Jíst, poslouchat z jedné strany rádio, z druhé debatující medičky, a pozorovat cvrkot bylo zajímavé, ale všechno jednou končí, tak jsem se rozloučil, zaplatil (“ale my na stravenky nevracíme” – “to nevadí, nechte to tak”) a vydal se do tmy a do práce.

Hezký den!

Ujetá noc

Někdy se to semele….

To bylo tak. V pátek večer jsem si normálně hleděl svého, tj. práce, když jsem si přečetl o chystaném srazu a posezení v jednom klubu na Kounicově ulici. Nechal jsem si podrobně popsat cestu a po konci směny vyrazil.

Na místě samotném jsem odhalil dost lidí, z nichž někteří vypadali povědomě. Zaplatil jsem vstupné a šatnu a s pivem jsem se přisunul ke stolu. Dál mi celý děj poněkud splývá. Postupně si vybavuji ještě další jedno nebo dvě piva (což by znamenalo, že jsem svoji letošní spotřebu zdvojnásobil), někomu jsem něco říkal, někdo něco říkal mně, pamatuju si nepravidelné a nerytmické pohyby, zvuky jako Two Princes od Spin Doctors nebo Smells Like Teen Spirit od Nirvany (možná jsem toho slyšel i víc, ale nevybavím si konkrétně), několik lidí se mi představilo (a naopak, ale přidělit správné hlavy ke správným jménům je oříšek), a tak dále….

Byla to pěkně ujetá noc, jen nevím, proč mě celou sobotu a neděli bolela levá půlka zad a obě nohy…

Hezký den!

2000

Kdepak, nepřetočil jsem si kalendář o 5 let zpět…..

Včera můj blog poctil svou návštěvou jubilejní dvoutisící návštěvník (ne od doby začátku existence blogu, ale od doby, kdy jsem si zaregistroval počítadlo přístupů.

Návštěvník (návštěvnice) č. 2000 přišel/přišla 7. prosince 2005 v 16:08:28 z IP adresy 195.39.72.134.

Zamačkávám slzu dojetí a těším se na další návštěvníky.

Hezký den!