Pracovní týden začínám večeří

Taková malá úvaha…

Už jsem si zvykl zahajovat pracovní den různě. Snídaní, občas obědem (při odpoledním školení nebo přímo odpolední práci), včera večer jsem si poprvé vyzkoušel, jaké je to začínat pracovní týden večeří.

To je tak, když začínám práci až ve 22:15. I přijel jsem do Brna a rozhodl se navštívit svou oblíbenou pizzerii. Překvapivě ale přece jsem našel i volný stůl. Usadil jsem se a čekal, až si mě všimne obsluhující slečna nebo paní, to není na první pohled rozeznat.

Co se však dalo na první pohled rozeznat, bylo, že u vedlejšího stolu sedělo několik (řekl bych že pět, protože přesně tolik jich bylo) slečen různého věku, a protože se v hovoru celkem neomezovaly, zapomněl jsem na své gentlemanské vychování a něco z jejich dialogů odposlechl. Omluvou mi může být snad jen to, že jsem byl z jejich hovorů tolik mimo, že když si přišla servírka pro objednávku, třikrát jsem jí zopakoval, co chci za přílohu, ale hlavní jídlo ze mě páčila chvíli marně.

Slečny byly totiž s největší pravděpodobností medičky a bavily se o typicky ženských problémech – porody doma, vyšetřování na mamografech a podobně. Já se k tomu bezuzdně cpal jídlem, které jsem dostal, takže jsem slyšel jen některá slova. Po chvíli se jedna ze slečen otočila ke mně a požádala o popelník, jestli tedy nekouřím. Klidně jsem jí pokynul, ať si jej vezme a věnoval se svému jídlu. Slečna poděkovala a usmála se.

Protože byla pokročilá večerní hodina, poručil jsem si i pivo, plzeňskou dvanáctku. Na chvíli jsem se zapomněl, protože mi mrška zachutnala. Ale hned jsem se ovládl, protože před cestou do práce nemůžu rozšiřovat svoji letošní konzumační hladinu.

Jíst, poslouchat z jedné strany rádio, z druhé debatující medičky, a pozorovat cvrkot bylo zajímavé, ale všechno jednou končí, tak jsem se rozloučil, zaplatil (“ale my na stravenky nevracíme” – “to nevadí, nechte to tak”) a vydal se do tmy a do práce.

Hezký den!