Vždyť píše prasárny….

… aneb “O čem nic nevím, proti tomu bojuji”

To bylo tak…

Někdy na podzim roku 1996 jsem se vydal v doprovodu jedné asi tak šestnáctileté slečny do městské knihovny v mém skoro rodném městě. Od pultíku obsluhy jsme každý zamířili jinam, dle svých zájmů. Já jsem si nasbíral pár knížek a pak jsem se zastavil u písmene P (tedy u autorů, jejichž příjmení začíná na P). Hledal jsem knížky od pana Vladimíra Párala. Našel jsem jednu, kterou jsem do té doby nečetl, a vytáhl si ji z regálu. To už šestnáctiletá slečna stála u mě, podívala se mi do ruky a rozvinul se následující dialog:

Ona (překvapeně a pohoršeně): “Ty čteš Párala?”

Já (klidně): “Jo.”

Ona (pohoršeně): “Vždyť píše prasárny.”

Já (překvapeně): “Opravdu?”

Ona (důrazně): “Jo. Píše prasárny.”

Já (udiveně): “A četla jsi od něj něco?”

Ona (dotčeně): “Ne. Nikdy. Takové prasárny!”

Já (zamyšleně): “Když jsi od něj nic nečetla, tak jak víš, že píše prasárny?”

Ona (rezignovaně): “Pffffffffffffffffffffffffffffffffffffffffffffffffffffff… no prostě, píše prasárny.”

……

Na tuto historku si vzpomenu pokaždé, když čtu nebo slyším, jak někdo brojí proti něčemu (nebo naopak pro něco), o čem nemá ani páru, maximálně informace typu “jedna paní povídala”.

Doufám, že tato slečna nebyla ideální reprezentantkou dívek narozených okolo roku 1980…

Hezký den!