Dveře

Tak.

Kromě nových oken máme u našeho minipaneláku taky nové dveře. Nainstalovali nám je v pátek a nejdříve dostala každá partaj jeden klíč. Od pondělka máme tolik klíčů, kolik jsme chtěli.

Nové dveře jsou lehčí a při samozavření sebou neprásknou tolik, jako ty staré.

Hezký den!

Mikuláš a jeho parta

Samozřejmě nevynecháváme tradice z nejvzácnějších, a tak i letos k nám dorazil Mikuláš se svým doprovodem.

Pavlínka celý víkdend před Mikulášovým příchodem “machrovala”, hrála si na čerty (její oblíbení plyšáci – myš a slon – byli čerti, jiný plyšák hrál zlobivé dítě, atd.) a předváděla, kolik písniček či básniček přednese.

A pak to přišlo. Cestou domů jsem potkal celou skupinu ve vchodě. Mikuláš si stěžoval, že mu konkurenční parta ohnula berlu, ale uklidnil jsem ho, že na Pavlínku to stačí i tak.

A pak najednou byli u nás doma.
Nechyběli andělé…

… ale ani čerti …

… Pavlínka se oproti loňsku přece jen odhodlala k písničce a zaslouženě si přebírala tašky s překvapeníčky…

… jeden z čertů byl velmi aktivní a nezapomněl slíbit, že příště přijde Pavlínku zkontrolovat zase…

Hezký den!

Hrál jsem si s autem

Stěrače stírají, ostřikovače ostřikují…

Jelikožto a protože nás zastihla zima (v našem miniměstě napadl sníh už 17. listopadu a od té doby neslezl, potvora), je nutné, jak každý majitel nebo uživatel auta ví, provést některé kroky, aby auto mohlo i v zimě fungovat. Jedním z těchto kroků je i výměna směsi do ostřikovačů.

K tomuto kroku jsem přistoupil minulé úterý. Vydal jsem se k autu, otevřel dveře u řidiče, podařilo se mi nahmatat páčku vymršťující kryt motoru vzhůru, pak jsem přešel dopředu, otevřel kapotu a chvíli zíral dovnitř, až mě napadlo odpojit nádobku s letní náplní do ostřikovačů. To se povedlo, i vydal jsem se s touto nádobkou domů. Doma mi poklesla spodní čelist někam ke kliční kosti. Nádobka ukrývala obsah zmrzlý na jednu velkou kostku, týakže varianta rychlé výměny nepřipadala do úvahy. Umístil jsem nádobku do tepla, poblíž radiátoru, a pravidelně kontroloval, jak se rozmrazuje.

Nakonec jsem byl spokojen, neboť veškerý led byl proměněn opět na tekutinu, kterou jsem přelil do kbelíku, do původní nádobky nalil nemrznoucí směs a obsah kbelíku přelil do kanystříku od nemrznoucí směsi a pak jsem se vydal k autu umísti zpět původní nádobku s novým obsahem.

Chvíli to trvalo, protože když se mi podařilo “uchytit” nádobku nahoře, nechtěla se “uchytit” dole. Když se mi ni podařilo “uchytit” dole, nechtěla se “uchytit” nahoře. Po několika minutách jsem našel fígl, kterým se mi povedlo nádobku uchytit jak nahoře, tak dole, připevnit káblíky i hadičky a mohl jsem spokojeně kapotu zabouchnout.

Protože jsem ale člověk, který nenechává nic náhodě, ještě jsem otestoval, co a jak. Byl jsem totiž varován, abych nepřehodil připojení hadiček – tedy aby hadička určená k ostřikování čelního skla neostřikovala to zadní a naopak. Vyzkoušel jsem to a funguje to výborně. Stěrače stírají, ostřikovače ostřikují, klakson houká (to jsem otestoval nechtěně, když jsem se pokoušel zatáhnout za páčku otevírající kapotu a loktem o klakson zavadil).

Hezký den!

Zrcadlo

Ačkoliv by se mohlo zdát, že pro naše potřeby plně postačuje zrcadlo, které jsme si v březnu, při zakončení rekonstrukce koupelny, nechali pověsit a zapojit právě v této koupelně, není tomu tak. Z jednoho prostého důvodu: Já se v tomto zrcadlo vidím pouze od hrudníku nahoru a Jitka od krku nahoru. Díky čemuž nás už delší dobu neodvratitelně pronásledovala myšlenka, že si pořídíme jiné zrcadlo, větší, a umístíme je na strategicky vhodnější místo.

Hledali jsme, hledali, ale co jsme nalézali, neodpovídalo našim představám. Až nedávno otevřeli v našem miniměstě nový obchod se vším možným. Vyrazili jsme na místo činu na omrknutí situace. Zaujal nás i nápis na dveřích “Prodej za nákupní ceny”. Jak jsme předpokládali, bylo tam všechno možné i nemožné, ale hlavně tam byla velká zrcadla. I na ně se vztahovala sleva. Pro představu: jde o zrcadla o výšce přibližně metr a šířce přibližně 60 cm. Zajásali jsme a odnesli si jedno domů.

Po několika dnech jsme se rozhodli zrcadlo pověsit. Na zeď. Na zeď na chodbě. Nejdříve jsme si tak nějak odhadli, jak vysoko a jak moc ve středu příslušné stěny by mělo viset a potom už bylo vše na mně. Odměřil jsem si vzdálenost obou otvorů na zádech zrcadla, sloužících k zavěšení na skoby či jiné materiály a naznačil si křížky na zeď. Jitka mi to přišla zkontrolovat a oznámila mi, že jeden z křížků je níž než druhý. Na to přišla moje chvíle. Vytáhl jsem metr a odměřil od země, že oba křížky jsou 142 cm vysoko. Jitka si to taky přeměřila (podle hesla “důvěřuj ale prověřuj”) a pak souhlasila, abych tedy provedl vyvrtání děr a umístění hmoždinek. Přišla moje oblíbená chvíle. Vzal jsem vrtačku, několikrát ji protočil naprázdno, a potom ji nasadil ke zdi, zatlačil a vyrobil dvě nádherné díry. Pak jsem vzal hmoždinky a každou umístil do jedné z nich. Protože Jitka, jako správná manželka, nevěřila v moji úspěšnost, přišla se podívat, jak mi to jde. Míša v její náruči taky koukal, a když jsem přikládal zrcadlo ke zdi a naklonil hlavu, abych viděl, zda zapadnou skoby do děr, naklonil Míša hlavu podobným směrem taky. Potom jsme vyměnili stávající skoby, které se projevily jako zbytečně krátké, za jiné, znovu zrcadlo pověsili a bylo to.

Takže pokaždé, když vstoupím do bytu, první, co uvidím, pokud se dívám rovně, je můj odraz v zrcadle.

Hezký den!