Pádný důkaz

Jak jsem psal o Míšových zoubcích…

Račte pohlédnout:

Při maximálním zvětšení tohoto obrázku se zaměřte na dolní dáseň.

Hezký den!

Mráz

Mráz… nejlepší děda.

Když jsme byli v neděli na zimním stadiónu, kde Pavlínka brala zkušenosti s bruslením, zdálo se mi, že je venku nějak chladno. To ovšem nic nebylo proti šoku, který na mě čekal v pondělí ráno. Když jsem se okolo osmé hodiny podíval na venkovní teploměr, ukazoval někam k červenému číslu 20. Asi proto mi předtím, když jsem jen ve svetru, kalhotech a lehkých botách šel do sámošky, nebylo zrovna příjemně.

Během dne se prudce oteplilo, takže okolo desáté hodiny jsem mohl spokojeně konstatovat, že v mínusových hodnotách jsme momentálně na čísle 18.

A včera večer už bylo jen mínus 10. Tak snad to půjde dál nahoru.

Hezký den!

Brusle

Pavlínka si přála pod stromeček brusle a dostala je. Nadešel čas zasvětit ji do pohybu na ledě.

Z toho jsem se vyvlíknul, i když moje výmluva, že v mojí velikosti se už brusle nevyrábějí, pozbyla aktuálnosti. Zradil mě totiž jeden prodejce, který brusle v mé velikosti prodával. Ustoupil jsem a konstatoval, že na led si netroufnu, protože jsem na bruslích nestál dvacet let. To bylo prozatím uznáno jako argument.

Vyrazili jsme tedy na zimák. Já jsem hlídal Míšu a holky se odhodlaly na led. Pavlínce to zpočátku nešlo, ale viditelně není po mně, aby něco, co jí nejde, vzdávala. Po hodině a půl sice nožkama sotva pletla, ale na bruslích se udržela. Druhý den už jezdila jako zkušený začátečník a o uplynulém víkendu dávala na frak i své starší kamarádce Martince, která jinak bruslí už taky několik let.

Na krasobruslařské mistrovství zatím Pavlínčiny výkony nejsou, ale základ vypadá dobře.

Hezký den!

Metro v Brně

… opravdu jsem se nezbláznil (a jestli ano, tak jen malinko).

“Tak co, zase jsi se popral s důchodci?” spíš konstatoval než se ptal každé ráno kolega, když jsem dorazil do práce a na stůl hodil čerstvý výtisk deníku Metro. To bylo ještě za mého pražského působení a jeho napůl otázka napůl konstatování bylo přesným popisem situace. Do práce jsem totiž chodil okolo stanice metra Kačerov a míjel jsem ji právě ve chvíli, kdy přicházel distributor této tiskoviny a důchodci už byli připraveni jako slepice na hřadě čekající na otevření kurníku. Pak se vrhli na balíky s novinami a ochotně pomáhali distributorovi rozbalovat. Následně si do síťovky cpali po desítkách kusů. Vždycky jsem z hromádky, o kterou se přetahovalo takových pět důchodců, vyštípl jeden výtisk a ten jsem stihl cestou do práce přečíst. Zas tolik informací tam nebylo a reklamu jsem vždy přeskakoval…

Když jsem se do stověžaté Macechy vydal loni v březnu, překvapila mě mírná změna. Ve vestibulech stanic metra stála vždy nějaká ta slečna či nějaký ten mládenec a rozdávali tuto tiskovinu po jednom kuse každému. Pochopil jsem, že důchodcům na čas sklaplo. I když, na Chodově se mě jeden důchodce snažil ukecat, ať si od rozdávající slečny vezmu ještě jeden výtisk pro něj (přičemž sám už ten svůj třímal pevně v ruce).

Včera si to takhle sunu do práce a u zastávky Semilasso vidí můj ospalý zrak člověka v oranžové výstražné vestě s logem deníku Metro, jak tuto tiskovinu rozdává. Sním, či bdím? ptal jsem se sám sebe. Odpověď na sebe nedala dlouho čekat, když jsem z MHD vystoupil, dostal jsem od jiného rozdávače taky jeden výtisk.

Tak už Metro dorazilo i do Brna…

Hezký den!

Jak jsem zapomněl…

… aneb když je blbá hlava, trpí celé tělo.

Cestou do práce mi mobil oznámil: Akumulátor je vybitý! Prosím, dobijte jej!

No jo, řekl jsem si, neboj se, hned jak přijdu do práce, zapojím nabíječku do volné zdířky a pojede to jako TGV.

A jak jsem řekl, tak jsem skoro i udělal. Až na jednu maličkost – nabíječka leží spokojeně doma a já v práci svolávám hromy blesky na svoji hlavu.

Hezký den!

Je to tady

Říkal jsem si, kdy to přijde, a přišlo to.

Spam koš mé mailové schránky právě navštívil tisící přispěvatel.

Hezký den!

Pošta

Říkáte si, co se dá zažít při používání služeb tak konzervativní instituce, jakou je pošta?

Inu, něco přece.

Dnes ráno se na mě ve schránce culil růžový lístek, oznamující, že opět mi přijde závratná částka přídavků na má dvě mláďata. Tento způsob má jednu nevýhodu: Musím doklopýtat na poštu, tam ukázat občanku (jako občanský průkaz, ne jako nějakou státní občanku ČR) až teprve potom mi paní za přepážkou laskavě předá něco málo bankovek a mincí. Až donedávna zabrala tato procedura necelých 5 minut.

Dnes jsem se vřítil na poštu s tím, že to bude stejně jednoduché, jako dříve. Ovšem nebylo. Místnost s přepážkami byla narvaná lidmi, kteří stáli uprostřed a bojovně pomrkávali okolo sebe. Přemýšlel jsem, proč tomu tak je, když mě odchytila slečna v poštovním kostýmku a ptala se mě, co jako že chci. Řekl jsem, že bych si rád nechal proplatit poukázku. “Aha, tak to máte tady – poštovní poukázky”, ukázala na malý terminál, kde jsem zmáčkl čudlík, načež mi vyjel lístek s číslem 670. “A teď to sledujte, až vaše číslo přijde na řadu, tak půjdete ke přepážce,” dodala slečna a já pochopil, že pětiminutová varianta se tentokrát konat nebude, když z 15 přepážek jsou otevřeny 4 a nejvyšší číslo na světelné tabuli je 644. I zůstal jsem stát a tupě zíral. Slečna vysvětlovala princip každému, kdo přišel, za což se jí dostávalo pobouřených reakcí (“To je něco pro nás staré a nemohoucí”), kterými jsem se nepokrytě bavil, protože jsem je očekával. Vyskytnou se totiž pokaždé, když je někde zavedena dosud ne příliš obvyklá novinka.

A nastala i druhá situace, po které celková atmosféra volala. Jistý pán středních lét též se vybarvil… no prostě najednou začal na kostýmkovanou slečnu hulákat, komu je to k prospěchu, a že “jde to z našich peněz.” Tuto frázi nenávidím. Slečna jej naprosto klidně požádala, aby nehulákal, a opět velmi trpělivě vysvětlovala co a jak. “A zrychlí se to nějak časem?” burácel pán. “Doufáme, že ano,” odvětila slečna, “na poštách, kde to zavedli, se provoz urychlil.” “A kde to zavedli?” nechtěl ustoupit pán, kterému se zjevně nelíbilo, že jeho plán zpucovat onu slečnu dostává trhliny a že naopak to vypadá, že slečna co nevidět zpucuje jeho. Slečna klidně vyjmenovala pět pošt, mezi nimi i brněnskou hlavní. “Tam asi nemají takový provoz,” zahučel pán a protože jeho číslo už několik minut zoufale blikalo nad jednou z fungujících přepážek, šel si po svém. Slečna se mohla zpět věnovat své práci.

Asi po deseti minutách stepování jsem se dostal na řadu i já, vyřídil si, co jsem potřeboval a spokojeně odešel. Slečně jsem vyjádřil obdiv za trpělivost s tím, že já bych nejpozději po druhé pánově invektivě poslal onoho pána někam do vzestupného tračníku. To slečna nekomentovala, ale z jejího výrazu jsem odtušil, že jí takováto myšlenka nebyla vůbec cizí.

Hezký den!

Bílá s kosou si nedá pokoj

Tím nemyslím Lucii Bílou ani Věru Bílou ani…. žádnou slečnu či paní s příjmením Bílá. Ani tu bílou, o níž zpívali Čmelda s Brumdou “bílá bílá bílá bílá, komu by se nelíbila”….

Je to zvláštní, že Smrtce se všeobecně přisuzuje dámské pohlaví. Přitom podle všeho je to jen kostra obalená černým pláštěm s kapucí a kosou přes rameno. Nic z toho neidentifikuje příslušnost k dámské části světa. Snad jen v pohádce Dařbuján a Pandrhola se vyskytoval krásně senilní Smrťák a v Cimrmanově jednoaktovce Vizionář se taky vyskytuje pan Smrtka. Jinak se o Smrtce mluví vždycky jako o ní.

Kousek od mého trvalého bydliště je prodejna potravin. A před ní stojí nástěnka, na které se nepravidelně, ale nepříjemně často objevují smuteční oznámení, většinou o lidech, o kterých jsem nikdy neslyšel, nicméně i tak je to mnohdy zarážející čtení.

Pokud je to člověk, jehož věk je dvouapůlnásobkem mého věku, nebo ještě vyšší, pomyslím si jen něco o tom, že v takovém věku opouštět svět je sice smutné, ale celkem očekávané. Pokud je to člověk, jehož věk je někde okolo dvojnásobku věku mého, pomyslím si něco o tom, jestli to není brzy na umírání. Čím víc se věk zemřelého blíží mému, tím hůř se při zahlédnutí takového smutečního oznámení cítím. A vůbec divně mi je, když se objeví oznámení o skonu někoho, kdo je, nebo lépe řečeno byl, mladší než já.

A když se Smrtka rozmachuje kosou mezi lidmi, které jsem někdy znal nebo znám, pak je to ještě horší.

Před něco více než deseti lety, v roce 1995, zemřela moje spolužačka ze střední školy. Vracela se se svým snoubencem z Tater a někde okolo Liptovského Mikuláše protijedoucí kamión rozpáral jejich autobus zrovna na té straně, kde seděla.

V tomtéž roce jiný kamarád skočil v Praze z Nuseláku. Jen tak, o prvním srpnovém víkendu.

A minulý týden mi přišlo pozvání na sraz spolužáků ze základní školy, ke kterému bylo připojeno stručné, ale děsivé oznámení: Jedna spolužačka zemřela…

Cítím se hrozně, když si uvědomím, že někoho, koho jsem byl zvyklý několik let vídat skoro každý den, už nikdy nepotkám. Už si nikdy nedopovíme to, co jsme při poslendím setkání odložili na příště… A takové podobné myšlenky mě vždycky napadají.

Přes to všechno: Hezký den!

Jsou tady zase

Mí oblíbenci z mládí.

Ano, včera začala Česká televize opět po kdovíkolika letech vysílat můj (a jistě nejen můj) oblíbený seriál Návštěvníci, asi nejlepší televizní seriál osmdesátých let. Sentiment je při sledování přítomen. Cesta za Adamem Bernauem, který má sice v budoucnu zachránit lidstvo, ale v době, kterou seriál (tedy aspoň jeho část) popisuje, je spíš pěkné kvítko, nezapomenutelná Lada Niva, děda Vrchlík, do průšvihů se namáčející technik Karas… A samozřejmě nechybí Cé Em El, Centrální mozek lidstva.

A k tomu mimořádně povedená hudba Karla Svobody.

Nemyslel jsem si, že to někdy napíšu, ale musím to napsat: Díky, ČT, díky!

Hezký den!

První zoubek

Aby bylo jasno – ne můj.

Stalo se to 30. prosince. Byli jsme na návštěvě a na chvíli jsem dostal Míšu do opatrování. Míša má už delší dobu mánii strkat si všechno možné do pusy – jak co, co se tam vejde, tak i to, co se tam za normálních okolností nevejde, například plastové kelímky. Nemá-li po ruce vhodný jiný předmět, spokojí se s prsty, většinou vlastními. Už v porodnici, den po narození, si jako jediné dítě z celého pokoje dokázal do pusy nasunout čtyři svoje miniatruní prstíky. Poté, co se začal orientovat, využívá k cumlání i prsty jiných lidí v okolí – třeba moje.

A taková chvíle právě nastala. Měl jsem Míšu v náruči a on uchopil můj pravý palec a neomylně si jej nasměroval do pusinky. Chvilku jen tak klouzal dásněmi, pak jsem najednou zařval bolestí a Míša se rozchechtal na celé kolo.

To, co způsobilo mou bolest, byl malý výrůstek v dolní dásni, identifikovaný jako zárodek prvního zoubku. Pro srovnání – Pavlínce před lety první zoubek vyrašil z horní dásně.

A k dnešku se chystají vykouknout ještě další dva bráškové toho prvního zoubku.

Hezký den!