skoro invalida

Ale jenom skoro.

V neděli jsme byli v Oldřiši na slavnostním obědě a poté, co se oba nejmladší (Míša a synovec Ondra) dostatečně prospali, jsme se rozhodli vyrazit ven. Babičku, dědu, neteř Martinku a švagrovou Mílu jsme nechali doma hrát karty a vyrazili jsme na kopec obohaceni o boby a sáňky. Našli jsme si příhodné místo a za chvíli už se jednotlivé skupinky člověků spouštěly z kopce dolů. Asi napotřetí ukecali i mě, abych to zkusil. Usadil jsem se do bobů, odrazil a jal se spouštět dolů z kopce. Kousek pode dnem kopce na mě čekalo menší hopsnutí, se kterým jsem nepočítal. Boby vylétly do vzduchu, a jak dopadaly dolů, dostala se mi pod ně pravá noha, která se podivně zkroutila proti směru jízdy, následkem čehož jsem zařval a chvíli se válel po sněhu.

Po té chvíli jsem se rozhodl “to” rozchodit, i vydal jsem se zpět do kopce. A tu se projevilo, jakým zrádcem je sníh. Na povrch vypadal dost ztvrdle, ale pod mými nohami se v nejméně vhodných okamžicích propadal. Pokaždé, když dolů zahučela moje rozbolavělá noha, dělaly se mi před očima mžitky. Nicméně od poloviny kopce nahoru to už šlo bez propadání.

Druhou jízdu jsem absolvoval na sáňkách s Jitkou a Pavlínkou, ta proběhla vcelku normálně, a třetí pak na stejných sáňkách jen s Pavlínkou. Pak už Míša dával najevo svoji rozladěnost, pročež jsem ho odvezl domů právě včas, abych stihl vidět hokejové olympijské finále.

Až do noci jsem se na pravou nohu nemohl pořádně postavit. Dnes pobolívá jen trochu okolo kotníku. Uvidíme, snad se z toho brzy dostanu.

Hezký den!

Píchej, Katko, píchéééééééééééj!!!!!!!!!!!!

Nečekejte žádné prasárny, přátelé!

Ale uznejte, že tahle zpráva je z říše snů.

Katko, jsi supeeeeeeeeeeerrrr!!!

Hezký den!

drobné úchylky

Základní axiom, který je třeba milovat, uznávat a ctít, zní:

Každý má svou úchylku a kdo tvrdí, že ne, trpí bájivou lhavostí.

V podstatě se neliším od zbytku civilizace, i já mám své úchylky. Zkusím je vypsat. Jsou celkem tři a jsou vcelku neškodné. Nakonec, posuďte sami.

1. Předčasné příchody

Ať jdu, kam chci, přicházím tam v průměru o 10 minut dříve. Tato moje malá úchylka se datuje zřejmě někdy od dětských let, kdy mou nevšední osobnost formovala babička z mamčiny strany. Ta s neskrývanou oblibou vyrážela z domu s velkou časovou rezervou, následně jsa v jejím doprovodu, jsem s ní nějaký nekonečný časový úsek strávil mrznutím na zastávce a podobně. V posledních letech se mi daří tuto úchylku limitovat, byly doby, kdy jsem přicházel i s půlhodinovým předstihem.

2. Uspořádávání peněz

Tato moje úchylka se projevuje tím, že zásadně řadím bankovky i mince podle velikosti a zásady “malí dopředu, velcí dozadu”. Proto mám mince uspořádané do komínku, jehož “základnou” jsou dvacetikoruny (kovová padesátikoruna se mi už dlouho do ruky nedostala) a “špičkou” padesátníky. Podobně je to s bankovkami, vpředu jsou padesátikoruny, pak stovky, dvoustovky, a tak dále až po tu momentálně největší bankovku, co mám k dispozici. Dost lidí nad tím vrtí hlavou, ale já mám díky tomu přehled a pořádek.

3. Jízdní řády

Jízdí řády našich železnic jsou už dlouhá léta mojí oblíbenou četbou. Přibližně před deseti lety jsem tuto svoji zálibu rozšířil o sledování změn a úpravy tohoto dokumentu. Jakmile se blíží začátek platnosti změny jízdního řádu (už tuto neděli, tedy 26. února), potřebuji ke svému štěstí následující věci:

a) výtisk změny jízdního řádu (ten jsem dostal na nádraží Brno – Královo pole),
b) propisku (pro úpravy typu v poznámce č. XXXX škrtněte, k poznámce č. YYYY doplňte),
c) nůžky,
d) lepidlo (to mi o víkendu zničily holky přípravou křídel pro Pavlínku, aby z ní byl dokonalejší motýl pro karneval, tekže zatím nemůžu upravovat, ach jo).

Tato moje poslední úchylka se už docela proslavila. Pavlínka pokaždé, když vezmu jízdní řád do ruky, se ptá: “Budeš zase přelepovat?”

Tak vidíte, že úchylky, kterými trpím, jsou milé a neškodné.

Hezký den!

sobota a neděle

…. se opět vydařily.

V sobotu se v našem miniměstě konal dětský karneval. Před kamarádkou, jejíž dcera se taky chtěla účastnit, jsme dělali tajnosti ohledně Pavlínčina úboru. Udali jsme, že Pavlínka bude za berušku, díky čemuž ona udělala berušku ze své dcery. Z Pavlínky jsme mezi tím udělali ukázkového motýla – k výrobě křídel pomohla krabice od velkého balení dětských plínek.

Karneval samotný byl ve stejném duchu jako všechny akce podobného typu v našem miniměstě – děti měly hlavně soutěžit. Lezení pozpátku, skládání puzzle, chození po papírech i házení tenisákem na plechovky Pavlínka zvládla na výbornou a jako cenu obdržely plyšového skřeta s placatým nosem a špičatýma ušima.

Nakonec se kamarádčině dceři povedlo Pavlínku vtáhnout do tanečního reje, a jednu chvíli Pavlínka dokonce tancovala i s klukem ), později jsme zjistili, že to bylo proto, že se zapomněla po předchozím tanci v kole pustit.

V závěru létaly vzduchem čokoládové bonbóny a naší rodině se podařilo ukořistit pěknou hromádku.

Většina maskovaných byly pochopitelně děti, ale jedna rodina pojala účast na karnevale jako rodinný úkol, takže s dcerkou čarodějnicí přišli rodiče – ukázkoví pajduláci z Teletubbies. Museli jsme uznat, že mají smysl pro humor a hlavně hravost.

Já jsem pak doma bleskurychle na teletextu odhalil vítězství Slovanu Liberec nad Spartou (dnes se bavím ubrečenou reakcí sparťanského obránce Řepky) a potom jsem si onen zápas nechal přehrát ve zprávách všech celoplošných televizních stanic.

V neděli se holky vydaly bruslit, i vzal jsem Míšu a šli jsme je vyprovodit. Míša kousek před zimákem usnul, tak jsme se rozhodli zůstat ještě chvíli. Když se Míša probudil, odvezl jsem ho domů. Doma jsem mu pustil Kurta Cobaina a jeho bandu (koncert někdy z roku 1993), díky čemuž se Míša pohodlně usadil ve své ohrádce a tvářil se maximálně spokojeně. Zrovna, když hrála píseň Lithium, objevily se holky dole pod barákem. Oznámil jsem Míšovi, že holky jsou už doma. Míšu by v té chvíli neudržel v postýlce ani slib nekonečného tulení, tak jsem ho vzal a šli jsme holky přivítat. Pak už vše spělo k pohodovému večeru, kdy jsem zkouknul film na ČT. Bára Hrzánová jako telefonní erosenka mě naprosto položila. Průběžně jsem přepínal na hokej a měl jsem štěstí, první tři naše góly jsem viděl přímo. Před třetí třetinou mě přemohlo spaní, tak jsem si vzal příklad z dětí, které chrněly už hezkou řádku minut.

Hezký den!

Proč píšu blog

Skoro úplnou náhodou (díky tomuto článku) jsem se dostal k magazínu Blogosféra, kde jsem narazil na článek od blogerky Zuzy, pojednávající o tom, proč ona autorka začala psát blog. Ten článek mě zaujal, načež jsem se zamyslel nad stejným tématem. Proč vlastně píšu tenhle blog?

Potřebu zapisovat si své postřehy, zážitky, atd., jsem míval vždy v nepravidelných intervalech. Ten první byl někdy v období 1990 – 1992, kdy jsem si dokonce psal paralelně dva deníky (v jednom byla pojednání na téma “já a škola”, ve druhém více ze soukromého života), na jeden z nich jsem se pak pokusil navázat v letech 1996 – 1997, ale už to nebylo ono.

Další – opět papírový – deník mapoval můj život na přelomu jara a léta 1999. V podstatě pokrýval období necelých dvou měsíců. A stejně tak jako první skončil na to, že můj život netrpěl nijak vzrušujícími změnami a zážitky a v podstatě poklidně plynul.

Potom přišel na řadu deník v html podobě. Od listopadu 1999 do srpna 2000 jsem zapisoval téměř každý den. Zlatý Windowsí Notepad!!! Nicméně toto psaní bylo docela nepohodlné.

Poslední deník starého typu byl opět v html podobě a fungoval od května 2002 do února 2003. Bohužel jsem měl zlozvyk psát do něj i poznámky velmi osobního charakteru, které, jak jsem si později uvědomil, měly zůstat v mé hlavě a neměly být zveřejňovány. Co nadělám. Tuto chybu jsem si uvědomil ve chvíli, kdy se k tomuto mému deníku dostal již zde zmíněný vohnout Mára, který kromě brouzdání po internetu nic jiného neuměl, nicméně v deníku si přečetl spoustu věcí, které jsem psal o lidech z tehdejší Firmy. Nenapadlo ho nic chytřejšího, než rozeslat odkaz na tento můj deník všem, o kterých jsem se tam zmiňoval. Projevilo se to na statistice návštěvnosti. Do té doby jediné návštěvy z firemní proxiny byly ty moje, když jsem si prohlížel, jak se na stránkách projevila ta či ona změna, najednou jsem měl okolodvaceti Firemních návštěv za hodinu. Lidé, kteří si o sobě leccos přečetli – a pozor, nepsal jsem nic, co by nebyla pravda – se rozdělili na dvě skupiny. Ta první se mnou přestala mluvit úplně, ta druhá se na mě dívala hodně divně. Podle jedné z divokých legend se tento deníák dostal i na notebook mého tehdejšího šéfa. Ten však, pokud to byla pravda, nedal na sobě nic znát.

Někdy v létě 2003 jsem se dočetl o tzv. blogování. Připomínalo mi to podobné mým deníkovým úletům, ale pořád jsem váhal. Nakonec jsem si dal ten čas, prošel jsem několik na sobě nevzájem nezávislých blogů, a loni v březnu začal provozovat tento.

Dělám to v podstatě ze stejného důvodu, jako kdokoli jiný – píšu sem své zážitky, vzpomínky, a podobné věci. Většinou je píšu až z odstupu, tedy po několika dnech, kdy si sesumíruju v hlavě, jak bych co formuloval (deníky jsem psal chaoticky denně okolo osmé ráno – podle toho to mnohdy vypadalo). A proto v tomhle blogu budu pokračovat. Zatím stále na stejné adrese, o změně dosud neuvažuji.

Hezký den!

Některé věci nepochopíš…

… ale můžeš se o to pokoušet.

Člověk by si myslel, že v mém věku mě už jen tak něco nepřekvapí. Přece jen, živostní zkušenosti, vzdělání a další okolnosti dohromady by ze mě měly vytvořit člověka připraveného na každou životní situaci. Ale pořád to není ono.

Zrovna dnes jsem rekapituloval, že jsou pro mě stále nepochopitelné situace, kdy:

- tkaničky u bot se zašmodrchají pokaždé, když se potřebuji rychle zout, mám-li času na rozdávání, jsou tkaničky v pořádku;

- dítě, které po deseti minutách houpání v náruči spí jako medvídě, se po vložení do postýlky probudí a hýří aktivitou;

- lidé dobíhají zpožděný autobus (v takové chvíli mě pokaždé napadá, co by dělali, kdyby jel náhodou přesně);

- možná si časem vzpomenu i na další podobné s(h)ituace.

Hezký den!

co se může zamotat, to se zamotá

Inspired by Helena

Ano, i já jsem si všiml jevu, spočívajícího v tom, že pokud máte něco, co se může zamotat, tak se to zamotá a ani při nejlepší vůli s tím nic nenaděláte.

Konkrétně popsáno: V tašce, kterou používám jako pracovní, mám: kabel pro propojení digitálního foťáku s PC, nabíječku k mobilu a sluchátka. Ukládám je pokaždé tak, aby se navzájem sebe nedotýkaly. A co najdu, když tašku otevřu a chci něco vytáhnout?

Buďto je nabíječka k mobilu promotána se sluchátky, nebo jsou sluchátka promotána s propojovacím kabelem, v nejhorším případě (včera) je promotáno všechno navzájem. Rozmotání často zabere čas v řádu desítek minut.

Jak k tomuto jevu dochází? A proč? Můžou za to ještírci?

Hezký den!

Karty nelžou, pane

To jsem takhle na autobusovém nádraží v okresním městě, pod jehož působnost spadá miniměsto, jež je mým trvalým bydlištěm, zíral na odjezdy autobusů, když se náhle objevila osoba patrně ženského rodu, přináležící k jistému v České republice velmi známému etniku (o kterém se nesmí vtipkovat, a pokud se o něm vtipkuje, tak se těm vtipům nesmí nikdo smát). Nebyla sice o berličce, ani hnáty křivé neměla (zato zuby byly snad nejzdevastovanější, jaké jsem za svůj krátký ale hříšný život viděl), zato hlas – vichřice podoba se vyskytnul:

“Pane, nedal byste mi cigaretu?”

Podobně jako u erotického dědy jsem jí vysvětlil, že nekouřím, nemám, a že támhle je trafika.

“No nic, no,” pronesla a já se nasměroval k odchodu.

“Pane, pane,” začala na mě znovu volat. Navzdory všem svým zásadám jsem se zastavil.
“Nebojte se, já vás nekousnu,” řekla (vzhledem ke stavu jejího chrupu naprosto zbytečná informace), “ale něco vám řeknu,” pokračovala. Nastražil jsem uši. Osoba oděná v modrý baloňák, pod kterým vyčuhovalo něco růžového – něco mezi zástěrou a kombiné – , pokračovala: “Já už jsem vás dlouho pozorovala, pane, vy máte dlouhou čáru života (krucinál, to je vidět i přes rukavice??), ale nesmíte se rozčilovat, když vás někdo vytočí, pak budete mít šťastný život, pane, karty vám to řeknou, pane, karty nelžou, schávlně, zkuste si vytáhnout kartu.” Nato vytáhla z kapsy balíček karet ochmataných a rozpadajících se tak brutálně, že z pohledu na ně se mi udělalo zle.

Poděkoval jsem oné neznámé osobě za ochotu a odmítl jí sponzorovat kuřáckou vášeň tím, že bych se z jejích karet dozvěděl třeba něco, co vědět nutně nepotřebuji.

Hezký den!

Tak co na to říkáte?

Mé důmyslně skryté umělecké geny se zase zbláznily a trošku jsem si pohrál s barvičkami a jinými grafickými prvky.

Prosím, neškrtit.

Hezký den!

Malá přestavba

… ne ta od Gorbačova, propána.

Naši rodinu občas zachvátí bouře kreativity. V praxi to vypadá tak, že během několika desítek minut, maximálně během několika hodin, změní nastavení rozestavení nábytku v domácnosti.

Prozatím byl obětí takovýchto bouří obývák, který prozatím změnil své uspořádání jen za poslední dva roky čtyřikrát. Ložnice a dětský pokoj dosud odolávaly našim pokusům o přestavbu.

Až do tohoto týdne. V pondělí jsme to nalajnovali, v úterý předpřipravili, ve středu se psychicky podpořili a ve čtvrtek jsme provedli následující kroky:

- přesun nábytku z dosavadní ložnice do dosavadního dětského pokoje;
- přesun dolní postele z patrovky z dosavadního dětského pokoje do dosavadní ložnice;
- přesun nábytku z dosavadního dětského pokoje do dosavadní ložnice;
- přesun postelí z dosavadního ložnice do dosavandího dětského pokoje;
- úprava rozmístění postelí (pro nás dva + bývalá horní z patrové postele + Míšova postýlka) v dosavadním dětském pokoji a jeho oficiální změna statutu na novou ložnici;
- úprava umístění nábytku a přesun veškerých věcí do nábytku patřících mezi oběma místnostmi;
- změna statutu ložnice na nový dětský pokoj;

Takhle vypsáno to vypadá jednoduše, ale zabralo nám to většinu dne. Ony postele a některé skříně jsou nesmyslně těžké a nesmyslně obtížně manipulovatelné v panelákových prostorách.

Výsledkem je, že Pavlínčin dětský pokoj je nyní ve Sluncem nejvíce obhospodařovávané místnosti.

Hezký den!