Proč píšu blog

Skoro úplnou náhodou (díky tomuto článku) jsem se dostal k magazínu Blogosféra, kde jsem narazil na článek od blogerky Zuzy, pojednávající o tom, proč ona autorka začala psát blog. Ten článek mě zaujal, načež jsem se zamyslel nad stejným tématem. Proč vlastně píšu tenhle blog?

Potřebu zapisovat si své postřehy, zážitky, atd., jsem míval vždy v nepravidelných intervalech. Ten první byl někdy v období 1990 – 1992, kdy jsem si dokonce psal paralelně dva deníky (v jednom byla pojednání na téma “já a škola”, ve druhém více ze soukromého života), na jeden z nich jsem se pak pokusil navázat v letech 1996 – 1997, ale už to nebylo ono.

Další – opět papírový – deník mapoval můj život na přelomu jara a léta 1999. V podstatě pokrýval období necelých dvou měsíců. A stejně tak jako první skončil na to, že můj život netrpěl nijak vzrušujícími změnami a zážitky a v podstatě poklidně plynul.

Potom přišel na řadu deník v html podobě. Od listopadu 1999 do srpna 2000 jsem zapisoval téměř každý den. Zlatý Windowsí Notepad!!! Nicméně toto psaní bylo docela nepohodlné.

Poslední deník starého typu byl opět v html podobě a fungoval od května 2002 do února 2003. Bohužel jsem měl zlozvyk psát do něj i poznámky velmi osobního charakteru, které, jak jsem si později uvědomil, měly zůstat v mé hlavě a neměly být zveřejňovány. Co nadělám. Tuto chybu jsem si uvědomil ve chvíli, kdy se k tomuto mému deníku dostal již zde zmíněný vohnout Mára, který kromě brouzdání po internetu nic jiného neuměl, nicméně v deníku si přečetl spoustu věcí, které jsem psal o lidech z tehdejší Firmy. Nenapadlo ho nic chytřejšího, než rozeslat odkaz na tento můj deník všem, o kterých jsem se tam zmiňoval. Projevilo se to na statistice návštěvnosti. Do té doby jediné návštěvy z firemní proxiny byly ty moje, když jsem si prohlížel, jak se na stránkách projevila ta či ona změna, najednou jsem měl okolodvaceti Firemních návštěv za hodinu. Lidé, kteří si o sobě leccos přečetli – a pozor, nepsal jsem nic, co by nebyla pravda – se rozdělili na dvě skupiny. Ta první se mnou přestala mluvit úplně, ta druhá se na mě dívala hodně divně. Podle jedné z divokých legend se tento deníák dostal i na notebook mého tehdejšího šéfa. Ten však, pokud to byla pravda, nedal na sobě nic znát.

Někdy v létě 2003 jsem se dočetl o tzv. blogování. Připomínalo mi to podobné mým deníkovým úletům, ale pořád jsem váhal. Nakonec jsem si dal ten čas, prošel jsem několik na sobě nevzájem nezávislých blogů, a loni v březnu začal provozovat tento.

Dělám to v podstatě ze stejného důvodu, jako kdokoli jiný – píšu sem své zážitky, vzpomínky, a podobné věci. Většinou je píšu až z odstupu, tedy po několika dnech, kdy si sesumíruju v hlavě, jak bych co formuloval (deníky jsem psal chaoticky denně okolo osmé ráno – podle toho to mnohdy vypadalo). A proto v tomhle blogu budu pokračovat. Zatím stále na stejné adrese, o změně dosud neuvažuji.

Hezký den!