skoro invalida

Ale jenom skoro.

V neděli jsme byli v Oldřiši na slavnostním obědě a poté, co se oba nejmladší (Míša a synovec Ondra) dostatečně prospali, jsme se rozhodli vyrazit ven. Babičku, dědu, neteř Martinku a švagrovou Mílu jsme nechali doma hrát karty a vyrazili jsme na kopec obohaceni o boby a sáňky. Našli jsme si příhodné místo a za chvíli už se jednotlivé skupinky člověků spouštěly z kopce dolů. Asi napotřetí ukecali i mě, abych to zkusil. Usadil jsem se do bobů, odrazil a jal se spouštět dolů z kopce. Kousek pode dnem kopce na mě čekalo menší hopsnutí, se kterým jsem nepočítal. Boby vylétly do vzduchu, a jak dopadaly dolů, dostala se mi pod ně pravá noha, která se podivně zkroutila proti směru jízdy, následkem čehož jsem zařval a chvíli se válel po sněhu.

Po té chvíli jsem se rozhodl “to” rozchodit, i vydal jsem se zpět do kopce. A tu se projevilo, jakým zrádcem je sníh. Na povrch vypadal dost ztvrdle, ale pod mými nohami se v nejméně vhodných okamžicích propadal. Pokaždé, když dolů zahučela moje rozbolavělá noha, dělaly se mi před očima mžitky. Nicméně od poloviny kopce nahoru to už šlo bez propadání.

Druhou jízdu jsem absolvoval na sáňkách s Jitkou a Pavlínkou, ta proběhla vcelku normálně, a třetí pak na stejných sáňkách jen s Pavlínkou. Pak už Míša dával najevo svoji rozladěnost, pročež jsem ho odvezl domů právě včas, abych stihl vidět hokejové olympijské finále.

Až do noci jsem se na pravou nohu nemohl pořádně postavit. Dnes pobolívá jen trochu okolo kotníku. Uvidíme, snad se z toho brzy dostanu.

Hezký den!