Nosím smůlu

Nosím smůlu společnostem, jejichž služby využívám.

To máte tak:

Kdysi dávno jsem si založil účet v Agrobance. Ne snad proto, že bych byl fanatický zemědělec, ale její pobočka byla pouze přes ulici, takže jsem to tam měl nejblíž. Neuběhlo ani půl roku a Agrobanka zkrachovala.

I založil jsem si účet v IPB. Ne, že bych rozuměl bankéřské hantýrce, ale zdál se mi tam relativně příznivý poměr cena/výkon. Jak to dopadlo, ví každý. Do IPB vtrhlo maskovsané komando, IPB zkrachovala a byla pohlcena ČSOB.

Jméno finančního ústavu, který momentálně jako oko v hlavě opatruje moje finance, proto raději nikomu neříkám.

Před několika lety jsem nutně potřeboval rychle koupit mobil typu “ať funguje a moc nestojí”. Dostal jsem se k mobilu značky BOSCH, který byl přesně takový, jak jsem si představoval: malý tak akorát do dlaně a kupodivu se s ním dalo i volat. Není proto divu, že asi za dva dny jsem se dozvěděl, že firma BOSCH končí s výrobou mobilů.

Poté, co mě po několika letech užívání BOSCH přestal uspokojovat, jsem si vloni v létě pořídil Siemense. O necelé dva měsíce později prodala firma Siemens výrobu mobilů firmě BenQ.

No, řekněte, nenosím já smůlu?

Hezký den!

P. S. Doufám, že i když napíšu, že naše rodina vlastní Favorita, že Škodovka nezkrachuje!

Erotický děda

Ne, přátelé, nebudu se přiznávat k nějakým gerontofilním úletům…

To bylo tak. Asi před půl rokem jsem si tak postával na zastávce a čekal na autobus, který by mě odvezl do místa mého trvalého bydliště do milující náruče mé rodiny. Bylo léto a tomu odpovídalo i počasí, neboť Slunce svítilo, jako by za to mělo slíbené dvojnásobné prémie.

Zrovna jsem přemýšlel nad nějakým světoborným problémem, když se v mém zorném úhlu objevil šedovlasý důchodce, který se mě zeptal, zda nejsem vlastníkem cigarety. Věnoval jsem mu pohled plný nejhlubšího opovržení, jakého jsem byl v té chvíli schopen, a vysvětlil mu, že za á nekouřím, za bé tudíž cigaretu žádnou nemám, za cé, že kouření pokládám za nehodné moderního člověka XXI. století, a konečně že za dé, padesát metrů támhletím směrem je trafika. A vrátil jsem se zpět ke svému přemýšlení.

Dědula však zjevně z mého projevu slyšel pouze pojednávání v bodě bé, a tak se věnoval nadále somrování. Asi napotřetí se mu to povedlo, nějaký mladík asi dvacetiletý (a to jsem mu zcela jistě něco přidal), mu věnoval jednu startku bez filtru, načež jej dědula požádal o zapálení. Když se i tak stalo, naivně jsem se domníval, že od onoho děduly mám jednou provždy pokoj.

Kdepak. Dědula si mě z neznámého důvodu oblíbil a začal se mi svěřovat s historkami ze svého života. Pochlubil se svými sedmdesáti lety, vyzvídal, kde bydlím, kde pracuju, a jestli autobus, kterým pojedu, zastavuje v jeho vesnici. Drze jsem mu do očí zalhal, že tam nezastavuje. Opět jsem se domníval, že dědula dá pokoj, leč on se mě znovu snažil vtáhnout do hovoru. Po dalších třech větách jsem měl chuť ho začít škrtit. Neučinil jsem to jen proto, že jsem si vzpomněl na svoji maminku, která vždycky chtěla, abych, jako její prvorozený syn, dosáhl nějakého velkého úspěchu. Fotka na titulní stránce novin s titulkem Uškrtil důchodce holýma rukama by zřejmě oním úspěchem dle maminčiny touhy nebyla.

Na okamžik mě vysvobodil příchod kamarádky Soni. Ta se objevila, a protože jsme se neviděli delší dobu, zapovídali jsme se spolu. Dědula posmutněl a se slovy “aha, vy patříte k sobě, tak to nic,” se otočil zády. Vysvětlovat mu, že vztah mezi mnou a Soňou je asi jako mezi bratrem a nevlastní sestrou, nemělo cenu. Přesto to nevydržel dlouho, a asi po půl minutě ticha mi bezostyšně skočil do hovoru a začal se chlubit vlastnictvím auta, za které mu v bazaru označeném třikrát zopakovaným prvním písmenem české abecedy, nabízeli málo peněz. On že ho prodat nechce, atd. atd. atd. Z hovoru se Soňou tím pádem nebylo nic.

Dědula se na chvíli odmlčel, a pak vynesl hlavní trumf. Prozradil nám, že se přiživuje šitím erotických polštářků, které dodává Holanďanům, kteří je promptně posílají Arabům. On si tak k důchodu přijde měsíčně na patnáct tisíc, a při tom šibalsky zamrkal. Tím si u nás získal přezdívku “erotický děda”, kterou mu už nikdo neodpáře. A hned nám začal nabízet, že když budeme chtít, tak nám nějaký ten erotický polštářek dodá, a kdesi cosi, a blablablablabla.

Naštěstí přifičel bus, o kterém jsem mu namluvil, že v jeho vsi staví, a tak jsme se konečně tohoto elementu zbavili.

Pak přijel i náš bus a tím jsme společně odjeli.

Po několika minutách se mě Soňa zeptala: “To byl nějaký tvůj známý?”
“Proboha, ne!” já na to.
“No, vypadalo to, že jste kámoši a dobře si rozumíte,” rýpla do mě Soňa.
A já měl chuť ji začít škrtit.
Neučinil jsem to ze stejného důvodu, z jakého jsem předtím neuškrtil erotického dědu. I když uznávám, že sedmadvacetiletou blondýnu by vypadalo lépe než důchodce, ale čistý trestní rejstřík mám jen jeden.

Popsal jsem Soně, jak jsem k onomu dědulovi přišel, a ta nechápavě zavrtěla hlavou: “Tak on si přivydělá patnáct tisíc měsíčně a somruje cigartety….”

To bylo poprvé a naposledy, co jsme erotického dědu potkali. Soňa se pak po něm několikrát pídila, ale asi se po něm slehla zem.

Hezký den!

sebevražedné pokusy dětí

Děti občas chtějí skoncovat se životem….

Tak například Pavlínka. Dneska jsme přistoupili k radikálním krokům, z nichž jedním bylo rozebrání horní části patrové postele v jejím pokojíčku. V budoucnu totiž počítáme, že dolní část začne obývat Míša a Pavlínka se přesune nahoru. Protože rošt horní části poněkud vrzal, chtěli jsme ho opravit. Proto jsme odebrali matraci a poté demontovali rošt.

To bylo něco pro Pavlínku. Jakmile zjistila, co se stalo, vběhla do pokojíčku, vylezla nahoru a prováděla nádherné seskoky po vzoru leteckých akrobatů, které jsme ovšem nebyli schopni ocenit, protože jsme ji neustále varovali, ať si nezpůsobí úraz.

Ve druhé fázi se Pavlínka pustila do kotrmelců na odložené matraci. Chtěla mě přemluvit, ať taky nějaký kotrmelec udělám. Vysvětlil jsem jí, že k něčemu takovému mě nepřinutili za posledních kdovíkolik let a že tudíž nic nebude. A taky nebylo, i když jsem se pokusil pokusit…

To ještě Pavlínka netuší, kam až hodláme ve změnách jejího pokojíčku dojít.

Hezký den!

Byla totiž neděle a měl jsem dost času

Zbytek mé rodiny se rozhodl strávit víkend, který jsem měl já strávit v práci, u manželčiných rodičů, byl jsem tedy dočasným slaměným starým mládencem.

V sobotu jsem tím, že jdu do práce, šokoval slečnu servírku v oblíbené restauraci, která tvrdila, že si dosud myslela, že je jediná, kdo v sobotu pracuje. No a po pracovní době jsem se svými poťouchlými kamarády (ne z práce) zašel na jedno. No, možná jich bylo víc, než jen jedno, ale tomu bych nevěřil. Jen nevím, zda se mi to popíjení poněkud nevymklo z rukou, protože když jsem ráno kontroloval sebou vyfocené fotky, objevila se mezi nimi i tahle – dotazy na to, proč a jak jsem to fotil, jsou mimo mísu.

V neděli jsem zcela mimořádně pohrdl oblíbenou restaurací a prožil jsem si dopoledne jako za dávného svobodna – pozdní vstávání, dopolední snídaně, procházka venku. Pohrdl jsem i nabídkou MHD a špacíroval jsem si to hezky po svých. Mezitím se začal ozývat žaludek a vysílal hlášení o tom, že snídaně sice byla dobrá, nicméně kontrolka prázdnosti je opět aktuální. Začal jsem se tedy rozhlížet po restauracích – v lepším případě byly označeny strohým “v neděli zavřeno”, v horším otevíraly až kdovíkdy. A tak jsem se postupně dosunul až sem. Na místě jsem si vzpomněl, že už jsem v této reatauraci jednou – v říjnu 1998 – byl. Ale nějak jsem si nemohl vzpomenout, jestli mi tu tenkrát chutnalo nebo ne. Prohledávací skript žádnou odpověď nenašel. I vstoupil jsem. Bylo asi deset minut po otevření, uvnitř kromě personálu nikdo. Tak jsem se ještě ujistil, že skutečně mají otevřeno, a usadil se ke stolu. Dostal jsem jídelní lístek a pak jsem ukázal, že chci “to, to, to a to.” To byla postupně česnečka, hlavní jídlo, příloha a pití.

Polívku jsem dostal menší než v oblíbené restauraci, ale hlavní jídlo to přebilo. Nejen, že bylo vynikající, ale v polovině porce jsem byl už zdatně nasycen. Z celé porce by se najedla buďto skupina Maxim Turbulenc nebo středně velká africká vesnice. Chvíli jsem se hádal se žaludkem, a ten nakonec ustoupil, načež jsem spokojeně dojedl zbytek svého jídla.

Pak jsem se šel courat do centra, prošel jsem Tesco a Vaňkovku, kde mají dobře zásobené knihkupectví, takže jsem do práce dorazil téměř na poslední chvíli.

Hezký den!

Telefonní karty

Milé děti,

kdysi dávno, kdy slovo “mobil” ještě nic neznamenalo, telefonovali lidé, nepostižení vlastnictvím telefonu, z veřejných telefonních automatů. Zpočátku do nich hodně dlouho házeli mince různé nominální hodnoty a kupní síly, až jednou se objevily telefonní karty, které stačilo do telefonu strčit, a pak volat do zblbnutí… nebo aspoň do té chvíle, než si člověk vyčerpal jednotky.

O víkendu Pavlínka objevila naši sbírku telefonních karet. Je to slušná hromádka, jen co je pravda, a zajímavá vzpomínka na doby dávno před tím, než jsem, otráven běháním k budce, zakoupil sobě první mobil (a po něm postupně druhý až pátý). Pavlínce se ovšem tyto karty líbí ani ne tak kvůli tomu, k čemu se snad používaly, ale kvůli obrázkům.

Zajímavé je, že ačkoli hromádka těch karet je na výšku, no, dost, tak většina motivů se vyskytuje jen v jednom exempláři. Několik se objevuje dvakrát – například zamilovaní papoušci, Karlův most, Radegast, nějaká kytka, nějaký brouk a jakýsi historický motiv. A například motiv ledního medvěda u telefonní budky popř. reklama na výstavu o umění Keltů dokonce třikrát.

Docela zajímavá je i průhledná karta s motivem PF 2000. Dostali jsme ji tenkrát od zaměstnavatele jako dárek ke konci roku. Ta se Pavlínce líbila asi nejvíc.

Taky je zajímavé, jak se měnily informace na kartách. Na těch nejstarších je jen počet jedontek. 50, 100, 150. Na těch novějších přibývá údaj o ceně. 50 jednotek/150 Kč. 50 jednotek/200 Kč.

Shodli jsme se na tom, že dnešní telefonní karty s nápisem TRICK jsou sice rovněž použitelné, ale tu atmosféru těch karet z konce minulého století prostě a jednoduše nemají.

Hezký den!

další z mnoha mála řetězových her

aneb práskněte taky na sebe něco….

Helena napsala, že tuto štafetu předává každému, kdo se toho zhostí. Inu, zkusím to. Předem podotýkám, že v některých kategoriích je těžké vybrat 4 konkrétní body, někde by jich nestačilo ani 40.

4 zaměstnání:

- student
- civilkář
- programátor
- SAPista

4 oblíbené filmy:

Pulp Fiction
Co dělat v Denveru, když člověk nežije
Taková normální zabijáci
Jackie Brown (a hoooodně dlouhá řada dalších)

4 místa, kde jsem žil:

Uherský Brod
Rožnov pod Radhoštěm
Liberec
Praha (Zahradní Město, Kačerov, Uhříněves)

4 TV pořady:

Česká soda
Uvolněte se, prosím
Buly
Střepiny

4 dovolené:

Španělsko
SR – Prievidza a okolí
ČR – Jizerské hory
ČR – Podyjí (a mnohá další místa)

4 jídla:

Pizza quattro stagioni
Pizza bageta s kuřecími kousky, špenátem a anglickou slaninou
Svíčková se šesti
Nakládaný hermelín

4 weby, kam chodím:
Yfčin hlodník
Miniclip.com
Sestra Hermana
iDnes
… a řada dalších

4 místa, kde bych byl raději, než jsem teď:

doma
někde, kde neznají zimu
ve střediskové vesničce z filmu “Vesničko má středisková”
kdekoli, kde je příjemné počasí a rychlé připojení k internetu

Komu předávám štafetu této hry:

každému, kdo je podobně trhlý, aby podobný nesmysl sepsal ))

Hezký den!