Míša už mluví

Tak po Pavlínce, která je upovídaná až až, se začíná rozpovídávat i Míša. Jeho slovník je zatím tento:

První slovo: “máma”
Druhé slovo: “dej”
Třetí slovo: “ne”

Moc toho zatím není, ale dělá pokroky a základy dalších slov si už vytváří.

Hezký den!

Je to tady

Mám je. Mám. Máááááááááááááááááááááám.

Dostal jsem stravenky na další měsíc, i když se zpožděním, ale přece!!!

Když jsem volal asistentce, a poukazoval na to, že bez stravenek už hlady skoro nevidím, pronesla: “No když je to jen skoro, tak ještě chvilku vydržíš.”

Ale mám je, máááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááám

Hezký den!

Budějovická radost, Liberecký smutek

Bitva Severu s Jihem skončila.

Fotka (převzatá z idnes.cz) mluví za vše. Dalších komentářů netřeba. Snad za rok…

Hezký den!

Fotbal, nebo….

… sybchronizovaný aerobic?

Převzato, jak jinak, ze serveru idnes.cz

Hezký den!

Upíři

Nedávno jsem zahlédl část pořadu “Na vlastní oči”, ve kterém se redaktorka vydala mezi lidi, co se pokládají za upíry. Během několika málo vteřin jsem – na rozdíl od oné redaktorky – poznal, že ono pokládání se za upíry je u oněch lidí toliko póza, navíc bez reálného podkladu.

Poznámka na úvod: Existenci upírů věřím asi stejně jako existenci Yettiho – tedy jen o něco málo víc než existenci voličů Unie svobody.

Nejobsáhleji o upírech referuje Jiří Kulhánek, a to nejprve v knize Vládci strachu a k témuž tématu se vrací v knize Noční klub. Konfrontoval jsem tedy jeho postřehy s tím, co jsem viděl v televizi a nemohl jsem se tomu, co jsem v TV viděl, nesmát.

1. Dle Jiřího Kulhánka jsou upíři štíhlých postav – díky jejich potravní specializovanosti se jim netvoří žádný podkožní tuk. Dívka, která se v reportáži snažila dělat ze sebe upírku byla oproti tomu obézní až běda. Chyba, děvče. Zhubni a pak možná….

2. Dle Jiřího Kulhánka je organismus upírů mnohonásobně dokonalejší organismu lidského – tedy i smysly upírů jsou mnohem silnější. Ona dívka s tlustými dioptrickými brýlemi upírkou být prostě nemohla – minimálně v jednom by totiž lhala.

3. Dívka v reportáži si pochvalovala chuť lidksé krve, která je oproti tomu dle Jiřího Kulhánka pro upíry přímo nechutná – upíři pijí spíše krev zvířecí.

4. Dívky v reportáži nařízla ruku redaktorce a slízla z ní kapku krve, leč redaktorce zůstala na ruce otevřená rána – další chyba. Dle Jiřího Kulhánka mají upíří sliny hojivý účinek, takže pokud by ona dívka, přes všechno, co je uvedeno v předchozích bodech, byla skutečnou upírkou, rána na ruce by se redaktorce během několika málo vteřin zacelila a nebylo by na její ruce patrno, že někdy na ní nějaká otevřená rána byla.

No a pak mě dorazil mladík vydávající se za “vymítače upírů”. Dle toho, co píše Kulhánek, by si na svou misi měl vzít minimálně kulomet, ještě lépe bezzákluzové dělo, neboť soudě podle své výbavy toho o možnostech upířího organismu moc nevěděl.

Další dívky, vydávající se za upírky, měly kromě obezity ještě načerno nabarvené rty, což je dle Jiřího Kulhánka další nesmysl, neboť opravdoví upíři dělají vše pro to, aby byli od běžné lidské populace k nerozeznání.

Sečteno a podtrženo – kdyby paní redaktorka věnovala pár hodin svého času Kulhánkovým knihám, tak tu reportáž nezveřejní.

Hezký den!

Zhodnocení týdne

Pozitiva:

Pavlínka se pomalu ale jistě zbavuje neštovic, už neohoržuje ostatní, může tedy chodit ven.

Neutrální:

Do školky, kterou Pavlínka navštěvuje, momentálně chodí všeho všudy pět dětí, ostatní mají neštovice.

Negativa:

Blšany – Liberec 0:0

Hezký den!

Kontrolní otázka

Výchozí situace:

Vím, kdy mám vstávat, mám nastavené buzení, a celkem se dá i říct, že spím.

Kontrolní otázka:

Proč se krucinál každých 30 minut budím a kontroluji budík, zda jsem nezaspal?

Grrrrr….

Hezký den!

Sny a jiné podobné

Zase mě někdo předběhl s tématem. Tentokrát to byla Lara.

Občas se v mých snech dějí věci, ze kterých se budím s hrůzou. Ve svých snech jsem už:

- prchal před mafiány v kamiónu (v tom kamiónu byli ti mafiáni, já prchal před nima)

- běžel do schodů ve výškové budově, abych zjistil, že v nejvyšším patře nejsou žádné dveře

- byl unášen rodinou mé bývalé přítelkyně Ilony (v Praze na pěší zóně v letním odpoledni)

- seděl ve vlaku, který jel pozpátku do Moskvy

- řídil Trabanta, který nešel zastavit, a tak podobně.

Tři poslední sny, které mi přišly do mysli, byly následující:

V tom prvním jsem se vozil ve stříbrném Ferrari.

Ve druhém jsem, coby pubertální mladík, prchal z domu.

Ve třetím jsem byl znovu na srazu s dávnými kamarády v Jindřichově Hradci.

Tak nevím, zda na těch řečech ve snářích něco je, a zda mě na základě toho, co se mi zdá, čeká něco pozitivního či negativního.

Hezký den!

Ufff

Málem jsem se už loučil s libereckými hokejisty a letošním hokejovým play-off.

Naštěstí dokázali Bílí tygři v Budějovicích na poslední chvíli utéct hrobníkovi z lopaty. Teď už jen aby vyhráli další tři zápasy a postoupili do semifinále.

Po dlouhé době jsem si mohl opět zopakovat svůj oblíbený hokejový pokřik

Ten náš Milan Hnilička,
to je jasná jednička,
soupeři maj smůlu,
mají v bráně nulu.

Po pravdě řečeno, Roman Turek ve skutečnosti není žádná nula, jinak by neměl zlato z MS a nebyl by ani vítězem kultovního Stanley cupu, ale do těch veršů se to tak nějak hezky česky hodí.

Hezký den!

Naštěstí nejsem diktátorem vkusu

V časopise Týden se na stránkách věnovaných kultuře dotazují herců, spisovatelů, režisérů, scénaristů, dramaturgů, producentů, malířů, sochařů, redaktorů a jiných tak či onak s kulturou spojených osobností na řadu otázek. Jedna z nich je:

Kdybyste se stal diktátorem vkusu, jaké nařízení byste vydal jako první?

Většina odpovídajících se snaží z konkrétní odpovědi vykroutit tím, že vkus je individuální věc a kdesi cosi. Já bohužel nejsem člověk spojený s kulturou, ale odpověď na tuto otázku už mám připravenou:

S okamžitou platností bych zakázal Pavlu Čapkovi a Jaromíru Bosákovi komentovat fotbalové zápasy.

Tedy, ne že bych byl nějaký novofil, nebo dokonce tittlebachofil, ale výroky obou těchto pánů až příliš často krmí jinou rubriku téhož časopisu Týden, a to rubriku Čeština na skřipci, kde se redaktoři pozastavují nad tím, co všechno jsou lidé, k jejichž práci patří formulovat a nějak sdělovat věty, ze svých ústních dutin popř. ze svých klávesnic schopni vypustit. Vedení sportovní redakce ČT tuto rubriku bohužel nečte. Škoda.

Hezký den!