Zase Velikonoce

Letos mě Velikonoce svým příchodem překvapily. Obvykle se na ně stihnu připravit s dost dlouhým předstihem, letos ne. Možná je to dáno, že jsem nejdřív marodil a potom pobýval s Pavlínkou v nemocnici, takže když jsem najednou začal dostávat velikonoční poštu a podíval se na kalendář, měl jsem co dělat, abych nezpanikařil.

Pěkně se mi ovšem Velikonoce vykryly s prací, takže jsem stihl akorát v pondělí ráno ošlehat holky. Pavlínka se pochlubila nabarvenými vajíčky, Míša celý rituál bohužel zaspal, takže na své první koledování si musí minimálně rok počkat.

Hezký den!

pleteme si

Tak nějak nazval Jára Cimrman jeden z kursů pro obyvatele starobince. V tomot kursu uváděl dvojice slov, která si staří lidé často pletou (např. sadař-sadista, žebrák-Točník…).

Na něj jsem si vzpomněl v závěru sledování pořadu Chůva v akci, kdy rodina, která si nechala poradit od profesionální chůvy, jak s výchovou nezvedených malých lumpíků, dostala zprávu, že dostává poukaz na dovolenou za sto tisíc. Když se matka oné rodiny při čtení rozplakala dojetím, zeptala se Pavlínka: “Proč ta paní bručí?”

“Co že dělá?” otázal jsem se.
“Bručí,” informovala mě Pavlínka.
“Nebručí,” snažil jsem se ji zviklat.
“Tak se podívej, že bručí,” trvala Pavlínka na svém.
“To jako že dělá brum brum?” zkusil jsem to jinak.
“Nedělá brum brum, ona bručí,” skoro už vykřikla Pavlínka.

Nakonec se vše vysvětlilo a vysvětlil jsem i Pavlínce rozdíl mezi bručením a brečením.

Sám jsem si jako dítě pletl podobně znějící slova. Například farář se mi pletl s farmářem nebo šanon se šansonem. Na druhou stranu, přestože mám mizernou paměť na jména (občas někoho potkám, kdo mě pozdraví, já mu na pozdrav odpovím, a pak marně dumám, odkud že toho člověka znám), tak lidi jsem si nepletl. Nepletl jsem si ani Voskovce s Werichem, ani Klause s Kočárníkem, ani Šimka se Sobotou, Krampolem, Grossmannem nebo Bubílkovou. Nepletl jsem si ani Kodeta se Suchařípou nebo Lasicu se Satinským. A dokonce jsem si nepletl ani Erose s Ramazzottim.

Hezký den!

Další milník v počtu návštěvníků

Před chvílí dosáhl počet návštěvníků tohoto mého povídání zajímavého čísla:

Hezký den!

S Pavlínkou v nemocnici

Už je to tak.

Před dávnými a dávnými časy… asi tak před rokem… jsme si všimli toho, že Pavlínka nereaguje na zvuky, hlavně na to, co říkáme. Metodu řešení této situace způsobem “velký bič a malý dvůr” jsme zavrhli, a odexpedovali dcerku k ušnímu lékaři. Ten konstatoval, že Pavlínčino nereagování nesouvisí s neposlušností, ale že naše dcera opravdu špatně slyší. To nás poněkud zarazilo a představa, že se budeme pro zvládnutí komunikace s dcerou učit znakovou řeč, mi nepřišla vůbec příjemná.

Nicméně řešení se našlo. Před rokem nainstalovali Pavlínce do uší kovové trubičky, které procházely bubínkem a zajišťovaly lepší přenos zvuku. I tak ale Pavlínka potřebovala, aby na ni každý mluvil nahlas (a hlasitost TV musela mít nastavenou na víc než 50%).

V době, kdy onemocněla neštovicemi, si stěžovala na bolest v oušku, a proto jí na pohotovosti ony trubičky vytáhli. Zbývalo jediné – z prostoru za bubínkem odsát hlen, který se tam z nám neznámého důvodu usazoval. To bylo naplánováno na pondělí 10. dubna. Ujednáno, vykonáno.

Jenže necelý týden před zákrokem se Pavlínce spustil těžký kašel, i nastoupila minulou středu pod dohledem babičky do nemocnice. Podle dohody jsem pak v sobotu odpoledne babičku vystřídal.

S babičkou byla Pavlínka na pokoji č.2, kde jejím spoluobyvatelem byl o něco mladší hošík Vašík. Pokud by někdo z psychologů chtěl přesnou definici pojmu hyperaktivní dítě, stačilo by, aby asi deset minut pozoroval Vašíka v akci. Pavlínka k němu zpočátku přistupovala stydlivě. “Jak se jmenuje?” ptal se Vašík Jitky. “Zeptej se jí přímo,” odpověděla mu. “Jak se jmenuješ?” zeptal se Vašík Pavlínky. Ta se otočila k němu zády, zabořila hlavu do polštáře a velmi tiše pronesla “Pavlínka.” Ovšem už o něco málo později jí otrnulo a s Vašíkem bezuzdně dováděli.

To se částečně změnilo po mém příchodu. Se mnou obývala Pavlínka pokoj č. 5. Výhoda byla, že jsme na něm měli k dispozici televizi, nevýhoda, že místo Vašíka byl naším spolubydlícím asi tak dvanáctiletý kluk Standa, absolutně nekomunikativní. Pavlínka ovšem stejně nadále vyhledávala Vašíka, takže každou chvíli šla za Vašíkem, nebo se on objevil u nás.

Při první večeři si Vašík stěžoval, že sýr, který dostal, ho pálí. “Co kecáš,” okřikla ho Pavlínka, “vždyť je studený.”

V neděli si přišla Pavlínku prohlédnout anestezioložka a pak jsme se dozvěděli, že v pondělí jde Pavlínka na zákrok. V pondělí ráno to upřesnili – bude to nějak okolo oběda a do té doby nesmí Pavlínka nic jíst.

“Co když umřu hlady?” nadhodila Pavlínka, když už bylo okolo desáté odpoledne a ona stále ještě od ranního probuzení nic nesnědla. Na mé ujišťování, že se tak nestane, koukala hodně nedůvěřivě. Krátce po jedenácté hodině dostala uspávací prášek a asi tak v 11:10 spinkala jako medvídek. Šel jsem to říct příslušné sestře, ta zareagovala, že prášek se dává tak 90 minut před zákrokem, tudíž Pavlínka půjde na operační sál nějak okolo půl jedné. Nebylo tomu tak.

Krátce před dvanáctou mi dcerku odvezli. Zůstal jsem sám s knížkou křížovek, ovšem při luštění jsem myslel na kdovíco.

Pavlínku přivezli tak o půl druhé a vypadala jak hromádka neštěstí. Byla zkrátka pěkně mimo. Ale brzy si začala stěžovat na hlad. O chvíli později dostala misku polívky, což snědla do poslední kapky (což obvykle nedělá). Krátce poté přijela na návštěvu Jitka i s Míšou, ovšem službu měla postarší sestra, která striktně zakázala přístup k Pavlínce. Ta to obrečela, nicméně přivezená čokoláda ji aspoň trošku uklidnila.

Večer už Pavlínce otrnulo a dováděla jako za zdrava. Nicméně každou chvíli opakovala, že už chce domů. V úterý ráno nám opravdu oficiálně oznámili, že můžeme domů, a nějak před desátou jsme byli doma. Pavlínka ze začátku byla ještě zaražená, ale večer už jí zase jiskřila očka a vrátila se jí energie.

Hezký den!

pan Čururů

“Tati, tati,” přiběhla za mnou Pavlínka se smíchem, “tam v té pohádce je pán, co se jmenuje Čururů.” A smála se, až se za bříško popadala.

Nu což, to by asi nic divného nebylo. Ovšem jak k tomu Pavlínka došla?

Vše se mělo tak. Vybrala si totiž ke čtení pohádky o bájných ruských bohatýrech. A ty jsou plné rozvláčných popisů, v podstatě některá souvětí jsou delší než odstavec. A mezi bohatýry, kteří hájí matičku Rus před zlými Tatary, je jednak Ilja Muromec, ale taky jeho věrný kamarád Čurila Pljonkovič. A to byl onen kámen úrazu, každé přečtení tohoto jména vyvolalo u Pavlínky salvu smíchu a jásotu nad “pánem Čururů.”

Někdy se člověk diví, co děti dokážou v pohádkách najít.

Hezký den!

Když se člověk válí doma

Z rozhodnutí paní doktorky, která mě odeslala mezi osoby nemocné a práce se štítící, jsem měl v uplynulých dnech následující denně-noční program:

a) spánek;
b) pojídání a zapíjení prášků;
c) sledování ukazatele teploměru;
d) sledování hokeje.

Navíc jsem dnes shrnul, co se během mé nemocenské událo:

a) povodně;
b) Vsetín udržel extraligu.

Největší radost mi tak udělal bod d) z mého denního programu a bod b) ze shrnutí událostí během mé nemocenské.
Hezký den!

Návrat

Celý týden jsem pobýval ve stavu nemocných a práce se šítítcích. To bylo tak.

V noci z neděle 26.3. na pondělí 27.3. jsem se necítil zrovna dobře. Pravda, teploměr mi ukazoval někam k číslům, která už skoro nezačínají na trojku, ale myslel jsem si, že je to chyba v kalibraci teploměru. Zaspal jsem to a pondělek jakž takž přežil. Ale pro jistotu jsem odchytil kolegyni a požádal ji, že kdyby něco, tak aby za mě vzala moje šichty do konce týdne.

V úterý ráno to vypadalo, že to ustojím. V poledne to vypadalo, že to neustojím. Protože internetový telefonní seznam nefunguje, jak má (nikdy mi nenajde, co hledám), pomohl přítel Google. Hned v prvním odkazu vyhodil telefonní číslo “mé” doktorky.

Crrr, crrr…

Ženský hlas: “No, prosím?”

Já: “Dobrý den, to je ordinace paní doktorky H…ové?”

Ženský hlas: “Tady je zubní. Číslo k paní doktorce H…ové si zjistěte na informacích.”

Prásknutí sluchátka.

Druhý odkaz od pana Googla a volání na jiné číslo.

Crrr, crrr…

“Ordinace doktorky H…ové, prosím.”

Vyptal jsem se, dokdy mají ordinační hodiny a asi za deset minut přešlapoval v čekárně. Tam jsem zjistil, že inkriminované zubní, kam jsem volal poprvé, je hned vedle mnou hledané ordinace.

V ordinaci samotné jsem si, navzdory kypícímu životu druhého největšího města v ČR, připadal jako ve střediskové vesnčce u pana doktora, co se rád kochá.

Paní doktorka: “Co tam máte?”
Já: “Horečky 38.”
Paní doktorka: “To mám taky. Co tam máte ještě?”
Já: “Bolí mě hlava, záda, klouby…”
Paní doktorka: “A podlamujou se vám kolena a motáte se?”
Já: “No jo…”
Paní doktorka: “To mám taky..”
No, čekal jsem, kdy mi doporučí cestu do Pelhřimova, ale nakonec jsem v ruce třímal nemocenskou. Radostně jsem to oznámil všem a odjel domů se flákat.

Nebýt bolestí a teplot, byl by to příjemně strávený víkend.

Hezký den!