S Pavlínkou v nemocnici

Už je to tak.

Před dávnými a dávnými časy… asi tak před rokem… jsme si všimli toho, že Pavlínka nereaguje na zvuky, hlavně na to, co říkáme. Metodu řešení této situace způsobem “velký bič a malý dvůr” jsme zavrhli, a odexpedovali dcerku k ušnímu lékaři. Ten konstatoval, že Pavlínčino nereagování nesouvisí s neposlušností, ale že naše dcera opravdu špatně slyší. To nás poněkud zarazilo a představa, že se budeme pro zvládnutí komunikace s dcerou učit znakovou řeč, mi nepřišla vůbec příjemná.

Nicméně řešení se našlo. Před rokem nainstalovali Pavlínce do uší kovové trubičky, které procházely bubínkem a zajišťovaly lepší přenos zvuku. I tak ale Pavlínka potřebovala, aby na ni každý mluvil nahlas (a hlasitost TV musela mít nastavenou na víc než 50%).

V době, kdy onemocněla neštovicemi, si stěžovala na bolest v oušku, a proto jí na pohotovosti ony trubičky vytáhli. Zbývalo jediné – z prostoru za bubínkem odsát hlen, který se tam z nám neznámého důvodu usazoval. To bylo naplánováno na pondělí 10. dubna. Ujednáno, vykonáno.

Jenže necelý týden před zákrokem se Pavlínce spustil těžký kašel, i nastoupila minulou středu pod dohledem babičky do nemocnice. Podle dohody jsem pak v sobotu odpoledne babičku vystřídal.

S babičkou byla Pavlínka na pokoji č.2, kde jejím spoluobyvatelem byl o něco mladší hošík Vašík. Pokud by někdo z psychologů chtěl přesnou definici pojmu hyperaktivní dítě, stačilo by, aby asi deset minut pozoroval Vašíka v akci. Pavlínka k němu zpočátku přistupovala stydlivě. “Jak se jmenuje?” ptal se Vašík Jitky. “Zeptej se jí přímo,” odpověděla mu. “Jak se jmenuješ?” zeptal se Vašík Pavlínky. Ta se otočila k němu zády, zabořila hlavu do polštáře a velmi tiše pronesla “Pavlínka.” Ovšem už o něco málo později jí otrnulo a s Vašíkem bezuzdně dováděli.

To se částečně změnilo po mém příchodu. Se mnou obývala Pavlínka pokoj č. 5. Výhoda byla, že jsme na něm měli k dispozici televizi, nevýhoda, že místo Vašíka byl naším spolubydlícím asi tak dvanáctiletý kluk Standa, absolutně nekomunikativní. Pavlínka ovšem stejně nadále vyhledávala Vašíka, takže každou chvíli šla za Vašíkem, nebo se on objevil u nás.

Při první večeři si Vašík stěžoval, že sýr, který dostal, ho pálí. “Co kecáš,” okřikla ho Pavlínka, “vždyť je studený.”

V neděli si přišla Pavlínku prohlédnout anestezioložka a pak jsme se dozvěděli, že v pondělí jde Pavlínka na zákrok. V pondělí ráno to upřesnili – bude to nějak okolo oběda a do té doby nesmí Pavlínka nic jíst.

“Co když umřu hlady?” nadhodila Pavlínka, když už bylo okolo desáté odpoledne a ona stále ještě od ranního probuzení nic nesnědla. Na mé ujišťování, že se tak nestane, koukala hodně nedůvěřivě. Krátce po jedenácté hodině dostala uspávací prášek a asi tak v 11:10 spinkala jako medvídek. Šel jsem to říct příslušné sestře, ta zareagovala, že prášek se dává tak 90 minut před zákrokem, tudíž Pavlínka půjde na operační sál nějak okolo půl jedné. Nebylo tomu tak.

Krátce před dvanáctou mi dcerku odvezli. Zůstal jsem sám s knížkou křížovek, ovšem při luštění jsem myslel na kdovíco.

Pavlínku přivezli tak o půl druhé a vypadala jak hromádka neštěstí. Byla zkrátka pěkně mimo. Ale brzy si začala stěžovat na hlad. O chvíli později dostala misku polívky, což snědla do poslední kapky (což obvykle nedělá). Krátce poté přijela na návštěvu Jitka i s Míšou, ovšem službu měla postarší sestra, která striktně zakázala přístup k Pavlínce. Ta to obrečela, nicméně přivezená čokoláda ji aspoň trošku uklidnila.

Večer už Pavlínce otrnulo a dováděla jako za zdrava. Nicméně každou chvíli opakovala, že už chce domů. V úterý ráno nám opravdu oficiálně oznámili, že můžeme domů, a nějak před desátou jsme byli doma. Pavlínka ze začátku byla ještě zaražená, ale večer už jí zase jiskřila očka a vrátila se jí energie.

Hezký den!