Pan Hodný

Sometimes truth is stranger than fiction

pleteme si

Tak nějak nazval Jára Cimrman jeden z kursů pro obyvatele starobince. V tomot kursu uváděl dvojice slov, která si staří lidé často pletou (např. sadař-sadista, žebrák-Točník…).

Na něj jsem si vzpomněl v závěru sledování pořadu Chůva v akci, kdy rodina, která si nechala poradit od profesionální chůvy, jak s výchovou nezvedených malých lumpíků, dostala zprávu, že dostává poukaz na dovolenou za sto tisíc. Když se matka oné rodiny při čtení rozplakala dojetím, zeptala se Pavlínka: “Proč ta paní bručí?”

“Co že dělá?” otázal jsem se.
“Bručí,” informovala mě Pavlínka.
“Nebručí,” snažil jsem se ji zviklat.
“Tak se podívej, že bručí,” trvala Pavlínka na svém.
“To jako že dělá brum brum?” zkusil jsem to jinak.
“Nedělá brum brum, ona bručí,” skoro už vykřikla Pavlínka.

Nakonec se vše vysvětlilo a vysvětlil jsem i Pavlínce rozdíl mezi bručením a brečením.

Sám jsem si jako dítě pletl podobně znějící slova. Například farář se mi pletl s farmářem nebo šanon se šansonem. Na druhou stranu, přestože mám mizernou paměť na jména (občas někoho potkám, kdo mě pozdraví, já mu na pozdrav odpovím, a pak marně dumám, odkud že toho člověka znám), tak lidi jsem si nepletl. Nepletl jsem si ani Voskovce s Werichem, ani Klause s Kočárníkem, ani Šimka se Sobotou, Krampolem, Grossmannem nebo Bubílkovou. Nepletl jsem si ani Kodeta se Suchařípou nebo Lasicu se Satinským. A dokonce jsem si nepletl ani Erose s Ramazzottim.

Hezký den!

duben 16, 2006 Zasláno panhodny | Rodina | | Zatím bez komentářů