Zase Velikonoce

Letos mě Velikonoce svým příchodem překvapily. Obvykle se na ně stihnu připravit s dost dlouhým předstihem, letos ne. Možná je to dáno, že jsem nejdřív marodil a potom pobýval s Pavlínkou v nemocnici, takže když jsem najednou začal dostávat velikonoční poštu a podíval se na kalendář, měl jsem co dělat, abych nezpanikařil.

Pěkně se mi ovšem Velikonoce vykryly s prací, takže jsem stihl akorát v pondělí ráno ošlehat holky. Pavlínka se pochlubila nabarvenými vajíčky, Míša celý rituál bohužel zaspal, takže na své první koledování si musí minimálně rok počkat.

Hezký den!

pleteme si

Tak nějak nazval Jára Cimrman jeden z kursů pro obyvatele starobince. V tomot kursu uváděl dvojice slov, která si staří lidé často pletou (např. sadař-sadista, žebrák-Točník…).

Na něj jsem si vzpomněl v závěru sledování pořadu Chůva v akci, kdy rodina, která si nechala poradit od profesionální chůvy, jak s výchovou nezvedených malých lumpíků, dostala zprávu, že dostává poukaz na dovolenou za sto tisíc. Když se matka oné rodiny při čtení rozplakala dojetím, zeptala se Pavlínka: “Proč ta paní bručí?”

“Co že dělá?” otázal jsem se.
“Bručí,” informovala mě Pavlínka.
“Nebručí,” snažil jsem se ji zviklat.
“Tak se podívej, že bručí,” trvala Pavlínka na svém.
“To jako že dělá brum brum?” zkusil jsem to jinak.
“Nedělá brum brum, ona bručí,” skoro už vykřikla Pavlínka.

Nakonec se vše vysvětlilo a vysvětlil jsem i Pavlínce rozdíl mezi bručením a brečením.

Sám jsem si jako dítě pletl podobně znějící slova. Například farář se mi pletl s farmářem nebo šanon se šansonem. Na druhou stranu, přestože mám mizernou paměť na jména (občas někoho potkám, kdo mě pozdraví, já mu na pozdrav odpovím, a pak marně dumám, odkud že toho člověka znám), tak lidi jsem si nepletl. Nepletl jsem si ani Voskovce s Werichem, ani Klause s Kočárníkem, ani Šimka se Sobotou, Krampolem, Grossmannem nebo Bubílkovou. Nepletl jsem si ani Kodeta se Suchařípou nebo Lasicu se Satinským. A dokonce jsem si nepletl ani Erose s Ramazzottim.

Hezký den!

Další milník v počtu návštěvníků

Před chvílí dosáhl počet návštěvníků tohoto mého povídání zajímavého čísla:

Hezký den!

S Pavlínkou v nemocnici

Už je to tak.

Před dávnými a dávnými časy… asi tak před rokem… jsme si všimli toho, že Pavlínka nereaguje na zvuky, hlavně na to, co říkáme. Metodu řešení této situace způsobem “velký bič a malý dvůr” jsme zavrhli, a odexpedovali dcerku k ušnímu lékaři. Ten konstatoval, že Pavlínčino nereagování nesouvisí s neposlušností, ale že naše dcera opravdu špatně slyší. To nás poněkud zarazilo a představa, že se budeme pro zvládnutí komunikace s dcerou učit znakovou řeč, mi nepřišla vůbec příjemná.

Nicméně řešení se našlo. Před rokem nainstalovali Pavlínce do uší kovové trubičky, které procházely bubínkem a zajišťovaly lepší přenos zvuku. I tak ale Pavlínka potřebovala, aby na ni každý mluvil nahlas (a hlasitost TV musela mít nastavenou na víc než 50%).

V době, kdy onemocněla neštovicemi, si stěžovala na bolest v oušku, a proto jí na pohotovosti ony trubičky vytáhli. Zbývalo jediné – z prostoru za bubínkem odsát hlen, který se tam z nám neznámého důvodu usazoval. To bylo naplánováno na pondělí 10. dubna. Ujednáno, vykonáno.

Jenže necelý týden před zákrokem se Pavlínce spustil těžký kašel, i nastoupila minulou středu pod dohledem babičky do nemocnice. Podle dohody jsem pak v sobotu odpoledne babičku vystřídal.

S babičkou byla Pavlínka na pokoji č.2, kde jejím spoluobyvatelem byl o něco mladší hošík Vašík. Pokud by někdo z psychologů chtěl přesnou definici pojmu hyperaktivní dítě, stačilo by, aby asi deset minut pozoroval Vašíka v akci. Pavlínka k němu zpočátku přistupovala stydlivě. “Jak se jmenuje?” ptal se Vašík Jitky. “Zeptej se jí přímo,” odpověděla mu. “Jak se jmenuješ?” zeptal se Vašík Pavlínky. Ta se otočila k němu zády, zabořila hlavu do polštáře a velmi tiše pronesla “Pavlínka.” Ovšem už o něco málo později jí otrnulo a s Vašíkem bezuzdně dováděli.

To se částečně změnilo po mém příchodu. Se mnou obývala Pavlínka pokoj č. 5. Výhoda byla, že jsme na něm měli k dispozici televizi, nevýhoda, že místo Vašíka byl naším spolubydlícím asi tak dvanáctiletý kluk Standa, absolutně nekomunikativní. Pavlínka ovšem stejně nadále vyhledávala Vašíka, takže každou chvíli šla za Vašíkem, nebo se on objevil u nás.

Při první večeři si Vašík stěžoval, že sýr, který dostal, ho pálí. “Co kecáš,” okřikla ho Pavlínka, “vždyť je studený.”

V neděli si přišla Pavlínku prohlédnout anestezioložka a pak jsme se dozvěděli, že v pondělí jde Pavlínka na zákrok. V pondělí ráno to upřesnili – bude to nějak okolo oběda a do té doby nesmí Pavlínka nic jíst.

“Co když umřu hlady?” nadhodila Pavlínka, když už bylo okolo desáté odpoledne a ona stále ještě od ranního probuzení nic nesnědla. Na mé ujišťování, že se tak nestane, koukala hodně nedůvěřivě. Krátce po jedenácté hodině dostala uspávací prášek a asi tak v 11:10 spinkala jako medvídek. Šel jsem to říct příslušné sestře, ta zareagovala, že prášek se dává tak 90 minut před zákrokem, tudíž Pavlínka půjde na operační sál nějak okolo půl jedné. Nebylo tomu tak.

Krátce před dvanáctou mi dcerku odvezli. Zůstal jsem sám s knížkou křížovek, ovšem při luštění jsem myslel na kdovíco.

Pavlínku přivezli tak o půl druhé a vypadala jak hromádka neštěstí. Byla zkrátka pěkně mimo. Ale brzy si začala stěžovat na hlad. O chvíli později dostala misku polívky, což snědla do poslední kapky (což obvykle nedělá). Krátce poté přijela na návštěvu Jitka i s Míšou, ovšem službu měla postarší sestra, která striktně zakázala přístup k Pavlínce. Ta to obrečela, nicméně přivezená čokoláda ji aspoň trošku uklidnila.

Večer už Pavlínce otrnulo a dováděla jako za zdrava. Nicméně každou chvíli opakovala, že už chce domů. V úterý ráno nám opravdu oficiálně oznámili, že můžeme domů, a nějak před desátou jsme byli doma. Pavlínka ze začátku byla ještě zaražená, ale večer už jí zase jiskřila očka a vrátila se jí energie.

Hezký den!

pan Čururů

“Tati, tati,” přiběhla za mnou Pavlínka se smíchem, “tam v té pohádce je pán, co se jmenuje Čururů.” A smála se, až se za bříško popadala.

Nu což, to by asi nic divného nebylo. Ovšem jak k tomu Pavlínka došla?

Vše se mělo tak. Vybrala si totiž ke čtení pohádky o bájných ruských bohatýrech. A ty jsou plné rozvláčných popisů, v podstatě některá souvětí jsou delší než odstavec. A mezi bohatýry, kteří hájí matičku Rus před zlými Tatary, je jednak Ilja Muromec, ale taky jeho věrný kamarád Čurila Pljonkovič. A to byl onen kámen úrazu, každé přečtení tohoto jména vyvolalo u Pavlínky salvu smíchu a jásotu nad “pánem Čururů.”

Někdy se člověk diví, co děti dokážou v pohádkách najít.

Hezký den!

Míša už mluví

Tak po Pavlínce, která je upovídaná až až, se začíná rozpovídávat i Míša. Jeho slovník je zatím tento:

První slovo: “máma”
Druhé slovo: “dej”
Třetí slovo: “ne”

Moc toho zatím není, ale dělá pokroky a základy dalších slov si už vytváří.

Hezký den!

Budějovická radost, Liberecký smutek

Bitva Severu s Jihem skončila.

Fotka (převzatá z idnes.cz) mluví za vše. Dalších komentářů netřeba. Snad za rok…

Hezký den!

Fotbal, nebo….

… sybchronizovaný aerobic?

Převzato, jak jinak, ze serveru idnes.cz

Hezký den!

Upíři

Nedávno jsem zahlédl část pořadu “Na vlastní oči”, ve kterém se redaktorka vydala mezi lidi, co se pokládají za upíry. Během několika málo vteřin jsem – na rozdíl od oné redaktorky – poznal, že ono pokládání se za upíry je u oněch lidí toliko póza, navíc bez reálného podkladu.

Poznámka na úvod: Existenci upírů věřím asi stejně jako existenci Yettiho – tedy jen o něco málo víc než existenci voličů Unie svobody.

Nejobsáhleji o upírech referuje Jiří Kulhánek, a to nejprve v knize Vládci strachu a k témuž tématu se vrací v knize Noční klub. Konfrontoval jsem tedy jeho postřehy s tím, co jsem viděl v televizi a nemohl jsem se tomu, co jsem v TV viděl, nesmát.

1. Dle Jiřího Kulhánka jsou upíři štíhlých postav – díky jejich potravní specializovanosti se jim netvoří žádný podkožní tuk. Dívka, která se v reportáži snažila dělat ze sebe upírku byla oproti tomu obézní až běda. Chyba, děvče. Zhubni a pak možná….

2. Dle Jiřího Kulhánka je organismus upírů mnohonásobně dokonalejší organismu lidského – tedy i smysly upírů jsou mnohem silnější. Ona dívka s tlustými dioptrickými brýlemi upírkou být prostě nemohla – minimálně v jednom by totiž lhala.

3. Dívka v reportáži si pochvalovala chuť lidksé krve, která je oproti tomu dle Jiřího Kulhánka pro upíry přímo nechutná – upíři pijí spíše krev zvířecí.

4. Dívky v reportáži nařízla ruku redaktorce a slízla z ní kapku krve, leč redaktorce zůstala na ruce otevřená rána – další chyba. Dle Jiřího Kulhánka mají upíří sliny hojivý účinek, takže pokud by ona dívka, přes všechno, co je uvedeno v předchozích bodech, byla skutečnou upírkou, rána na ruce by se redaktorce během několika málo vteřin zacelila a nebylo by na její ruce patrno, že někdy na ní nějaká otevřená rána byla.

No a pak mě dorazil mladík vydávající se za “vymítače upírů”. Dle toho, co píše Kulhánek, by si na svou misi měl vzít minimálně kulomet, ještě lépe bezzákluzové dělo, neboť soudě podle své výbavy toho o možnostech upířího organismu moc nevěděl.

Další dívky, vydávající se za upírky, měly kromě obezity ještě načerno nabarvené rty, což je dle Jiřího Kulhánka další nesmysl, neboť opravdoví upíři dělají vše pro to, aby byli od běžné lidské populace k nerozeznání.

Sečteno a podtrženo – kdyby paní redaktorka věnovala pár hodin svého času Kulhánkovým knihám, tak tu reportáž nezveřejní.

Hezký den!

Zhodnocení týdne

Pozitiva:

Pavlínka se pomalu ale jistě zbavuje neštovic, už neohoržuje ostatní, může tedy chodit ven.

Neutrální:

Do školky, kterou Pavlínka navštěvuje, momentálně chodí všeho všudy pět dětí, ostatní mají neštovice.

Negativa:

Blšany – Liberec 0:0

Hezký den!