pleteme si

Tak nějak nazval Jára Cimrman jeden z kursů pro obyvatele starobince. V tomot kursu uváděl dvojice slov, která si staří lidé často pletou (např. sadař-sadista, žebrák-Točník…).

Na něj jsem si vzpomněl v závěru sledování pořadu Chůva v akci, kdy rodina, která si nechala poradit od profesionální chůvy, jak s výchovou nezvedených malých lumpíků, dostala zprávu, že dostává poukaz na dovolenou za sto tisíc. Když se matka oné rodiny při čtení rozplakala dojetím, zeptala se Pavlínka: “Proč ta paní bručí?”

“Co že dělá?” otázal jsem se.
“Bručí,” informovala mě Pavlínka.
“Nebručí,” snažil jsem se ji zviklat.
“Tak se podívej, že bručí,” trvala Pavlínka na svém.
“To jako že dělá brum brum?” zkusil jsem to jinak.
“Nedělá brum brum, ona bručí,” skoro už vykřikla Pavlínka.

Nakonec se vše vysvětlilo a vysvětlil jsem i Pavlínce rozdíl mezi bručením a brečením.

Sám jsem si jako dítě pletl podobně znějící slova. Například farář se mi pletl s farmářem nebo šanon se šansonem. Na druhou stranu, přestože mám mizernou paměť na jména (občas někoho potkám, kdo mě pozdraví, já mu na pozdrav odpovím, a pak marně dumám, odkud že toho člověka znám), tak lidi jsem si nepletl. Nepletl jsem si ani Voskovce s Werichem, ani Klause s Kočárníkem, ani Šimka se Sobotou, Krampolem, Grossmannem nebo Bubílkovou. Nepletl jsem si ani Kodeta se Suchařípou nebo Lasicu se Satinským. A dokonce jsem si nepletl ani Erose s Ramazzottim.

Hezký den!

S Pavlínkou v nemocnici

Už je to tak.

Před dávnými a dávnými časy… asi tak před rokem… jsme si všimli toho, že Pavlínka nereaguje na zvuky, hlavně na to, co říkáme. Metodu řešení této situace způsobem “velký bič a malý dvůr” jsme zavrhli, a odexpedovali dcerku k ušnímu lékaři. Ten konstatoval, že Pavlínčino nereagování nesouvisí s neposlušností, ale že naše dcera opravdu špatně slyší. To nás poněkud zarazilo a představa, že se budeme pro zvládnutí komunikace s dcerou učit znakovou řeč, mi nepřišla vůbec příjemná.

Nicméně řešení se našlo. Před rokem nainstalovali Pavlínce do uší kovové trubičky, které procházely bubínkem a zajišťovaly lepší přenos zvuku. I tak ale Pavlínka potřebovala, aby na ni každý mluvil nahlas (a hlasitost TV musela mít nastavenou na víc než 50%).

V době, kdy onemocněla neštovicemi, si stěžovala na bolest v oušku, a proto jí na pohotovosti ony trubičky vytáhli. Zbývalo jediné – z prostoru za bubínkem odsát hlen, který se tam z nám neznámého důvodu usazoval. To bylo naplánováno na pondělí 10. dubna. Ujednáno, vykonáno.

Jenže necelý týden před zákrokem se Pavlínce spustil těžký kašel, i nastoupila minulou středu pod dohledem babičky do nemocnice. Podle dohody jsem pak v sobotu odpoledne babičku vystřídal.

S babičkou byla Pavlínka na pokoji č.2, kde jejím spoluobyvatelem byl o něco mladší hošík Vašík. Pokud by někdo z psychologů chtěl přesnou definici pojmu hyperaktivní dítě, stačilo by, aby asi deset minut pozoroval Vašíka v akci. Pavlínka k němu zpočátku přistupovala stydlivě. “Jak se jmenuje?” ptal se Vašík Jitky. “Zeptej se jí přímo,” odpověděla mu. “Jak se jmenuješ?” zeptal se Vašík Pavlínky. Ta se otočila k němu zády, zabořila hlavu do polštáře a velmi tiše pronesla “Pavlínka.” Ovšem už o něco málo později jí otrnulo a s Vašíkem bezuzdně dováděli.

To se částečně změnilo po mém příchodu. Se mnou obývala Pavlínka pokoj č. 5. Výhoda byla, že jsme na něm měli k dispozici televizi, nevýhoda, že místo Vašíka byl naším spolubydlícím asi tak dvanáctiletý kluk Standa, absolutně nekomunikativní. Pavlínka ovšem stejně nadále vyhledávala Vašíka, takže každou chvíli šla za Vašíkem, nebo se on objevil u nás.

Při první večeři si Vašík stěžoval, že sýr, který dostal, ho pálí. “Co kecáš,” okřikla ho Pavlínka, “vždyť je studený.”

V neděli si přišla Pavlínku prohlédnout anestezioložka a pak jsme se dozvěděli, že v pondělí jde Pavlínka na zákrok. V pondělí ráno to upřesnili – bude to nějak okolo oběda a do té doby nesmí Pavlínka nic jíst.

“Co když umřu hlady?” nadhodila Pavlínka, když už bylo okolo desáté odpoledne a ona stále ještě od ranního probuzení nic nesnědla. Na mé ujišťování, že se tak nestane, koukala hodně nedůvěřivě. Krátce po jedenácté hodině dostala uspávací prášek a asi tak v 11:10 spinkala jako medvídek. Šel jsem to říct příslušné sestře, ta zareagovala, že prášek se dává tak 90 minut před zákrokem, tudíž Pavlínka půjde na operační sál nějak okolo půl jedné. Nebylo tomu tak.

Krátce před dvanáctou mi dcerku odvezli. Zůstal jsem sám s knížkou křížovek, ovšem při luštění jsem myslel na kdovíco.

Pavlínku přivezli tak o půl druhé a vypadala jak hromádka neštěstí. Byla zkrátka pěkně mimo. Ale brzy si začala stěžovat na hlad. O chvíli později dostala misku polívky, což snědla do poslední kapky (což obvykle nedělá). Krátce poté přijela na návštěvu Jitka i s Míšou, ovšem službu měla postarší sestra, která striktně zakázala přístup k Pavlínce. Ta to obrečela, nicméně přivezená čokoláda ji aspoň trošku uklidnila.

Večer už Pavlínce otrnulo a dováděla jako za zdrava. Nicméně každou chvíli opakovala, že už chce domů. V úterý ráno nám opravdu oficiálně oznámili, že můžeme domů, a nějak před desátou jsme byli doma. Pavlínka ze začátku byla ještě zaražená, ale večer už jí zase jiskřila očka a vrátila se jí energie.

Hezký den!

pan Čururů

“Tati, tati,” přiběhla za mnou Pavlínka se smíchem, “tam v té pohádce je pán, co se jmenuje Čururů.” A smála se, až se za bříško popadala.

Nu což, to by asi nic divného nebylo. Ovšem jak k tomu Pavlínka došla?

Vše se mělo tak. Vybrala si totiž ke čtení pohádky o bájných ruských bohatýrech. A ty jsou plné rozvláčných popisů, v podstatě některá souvětí jsou delší než odstavec. A mezi bohatýry, kteří hájí matičku Rus před zlými Tatary, je jednak Ilja Muromec, ale taky jeho věrný kamarád Čurila Pljonkovič. A to byl onen kámen úrazu, každé přečtení tohoto jména vyvolalo u Pavlínky salvu smíchu a jásotu nad “pánem Čururů.”

Někdy se člověk diví, co děti dokážou v pohádkách najít.

Hezký den!

Míša už mluví

Tak po Pavlínce, která je upovídaná až až, se začíná rozpovídávat i Míša. Jeho slovník je zatím tento:

První slovo: “máma”
Druhé slovo: “dej”
Třetí slovo: “ne”

Moc toho zatím není, ale dělá pokroky a základy dalších slov si už vytváří.

Hezký den!

Pavlínka a kolo

Jako každé dítě odpovídajícího věku a vzrůstu se i Pavlínka postupně učila zvládat dětské dopravní prostředky. Během loňských prázdnin si zcela podmanila tříkolku a letos přišlo na řadě kolo. Obdrželi jsme starší model červeného kola a jali se dcerku učit.

Nejdříve to byla jízda bez pedálků. I odmontoval jsem pedálky a nastavil výšku sedla pro Pavlínčin pohodlný posez. Pavlínka ze začátku projevovala nadšení, během ježdění samotného však občas mizela tu v levém, tu v pravém příkopu. Proto ji kolo začalo otravovat a při jízdě kňourala a vztekala se (vzpomněl jsem si při tom na své cyklistické učení pod vedením mé dnes již nežijící babičky a vyslal velký obdiv její tehdejší bezbřehé trpělivosti).

O letošních prázdninách to už začala zkoušet i s pedálky. V praxi to vypadalo tak, že po nakrmení Míši (a jeho případném usnutí) vyběhla Jitka s Pavlínkou ven a proháněla ji po sídlišti. K tomuto účelu se jako vhodná pomůcka projevily řemínky z Míšova kočárku (normálně se používají k zabezpečení dítěte ve fázi sedu). V závěru týdne už Pavlínka jezdila jako zmenšená kopie Olafa Ludwiga (no, nebo minimálně Uwe Amplera) i bez držení někým z nás.

Další fází bylo zvládnutí brždění. Pavlínka brzdila buďto opřením kola o plot či jiný stojící objekt, nebo naopak dupnutím nohama na zem (což nebylo zrovna moc efektivní). Zvládnout brždění dupnutím na pedály proti směru jízdy jí moc nešlo.

Nakonec i tento problém Pavlínka zvládla a o víkendu už jezdí jako skutečný profík, odečteme-li prvních deset minut ("mně se nechce, já nechci jezdit, já nechci kolo, uf, počkejte na mě,…").

Za pár let nás podobné cvičení čeká s Míšou. Snad to zvládne aspoň stejně dobře.

Hezký den!

Aktualizace 3. listopadu 2005: A zde vidíte Pavlínku na kole před startem jízdy:

Drakiáda

Připravte se, už to jede…………

"Docela ráda bych zkusila ten vyhlídkový let," řekla Jitka jednoho dne, když jsme minuli plakátovací plochu, na níž žlutý plakát oznamoval, že v sobotu 15. října se na letišti za naším miniměstem koná Drakiáda a vyhlídkový let je hlavní cenou a že se soutěží jednak s vlastnoručně vyrobenými a druhak s koupenými draky.

Rozhodli jsme se proto, že tentokrát draka vyrobíme. Toho, kterého jsme minule koupili, jsem překreslil na balicí papír, vystřihl a dal Pavlínce k nazdobení.

Pavlínka zdobí draka:

Poté, co byl drak nazdoben, jsme jej připevnili na konstrukci a následovala cesta na letiště. Na místě samotném jsme nejprve draka rozložili, abychom vyloučili možnost zamotání vodicího vlasce do ocasu a podobně.

Pavlínka u draka:

Pavlínka dostala startovní číslo 68 (z toho vidíte, že opravdu fandí Jágrovi) a pak už nic nebránilo vypuštění draka do vzduchu. Pavlínka zkušeně odmotávala vlasec a drak stoupal výš a výš.

Náhle jeden z pořadatelů oznámil, že na úvod bude akrobatická šou Jirky Adamce z Moravské Třebové a že ať tedy dáme draky dolů. Nastal chaos. Ač jsem namotával, seč mi síly stačily, drak byl furt nahoře. "Pane, koledujete si," oznámil mi jiný pořadatel, zatímco akrobatické letadlo začalo stoupat vzhůru a já stále neměl draka na zemi. "Dělám, co můžu," drtil jsem mezi zuby a motal jak o život. Nakonec mi pořadatelé pomohli a drak se dostal dolů. Po skončení šou mohl znovu nahoru a letěl jak měl.

Přibližně po hodině jsme začali draka pomalu ale jistě stahovat. Pavlínce se chtělo domů, potom si všimla, že je na letišti i kamarád ze školky Honzík a naše kamarádka Markéta s dcerou Martinkou (tu pouštění draka nebavilo, tak šla do kreslící soutěže), ale samotné pouštění ji přestalo bavit a chtěla dělat něco jiného.

Nastala chvíle vyhlašování výsledků. Plni napětí jsme očekávali, jestli na nás nějaká ta cena vyjde. A taky že jo.

"První cenu, tedy vyhlídkový let, získává Pavlínka," oznámila jedna paní z poroty a pak si už Pavlínka převzala diplom a poukázku na vyhlídkový let.

Let jsem se rozhodl věnovat Jitce jako dárek k narozeninám. Po prvotním šoku jsem jí tedy zavolal, že máme vyhlídkový let a že jestli chce letět, musí okamžitě na letiště. Jitka nelenila, skočila do Favorita a přijela a na 15 minut zmizela v oblacích.

Hezký den!

Výlet

V sobotu jsme rozvažovali, kam se vydáme na rodinný výlet. Nakonec jsme se rozhodovali mezi přehradou Vír a zámkem v Moravské Třebové, když tu náhle zazvonil Jitce telefon. Volal její táta, že jsou v Luži a patrně si zabouchli klíče od svého auta uvnitř téhož auta, jestli bychom jim nemohli přivést klíče náhradní. O cíli výletu bylo tedy rozhodnuto. Ačkoli jsme tvrdili, že nejpozději za čvrt hodiny vyrážíme, trvalo nám to ještě o půlhodinu více, než jsme naskočili do auta a vyrazili. Mám štěstí, že cestu do Luže znám, protože když byla mezi Skutčí a Chrastí výluka, jezdíval jsem přes toto město.

Na místě samotném jsme předali klíč a vydali se procházet.

Přátelé, Luže je opravdu zvláštní město. Nevím, který architekt je projektoval, ale zasloužil by si nějaký ultrabrutální vypečený trest. Pro malou ilustraci – ulice zásadně uhýbají tak, že za zatáčku není vidět, před zatáčkou končí i chodník (postupně se zužuje až těsně před zatáčkou z něj zůstane jen obrubník a pak už vůbec nic) atd. Poblíž je navíc léčebna, takže v Luži potkáte docela velké množství vozíčkářů, lidí chodících o berlích, nevidomých, atd. Vzhledem k nim je celé město postaveno dost nešťastně.

Ale bylo pěkně, takže nakonec z výletu převažovaly pozitivní dojmy, a tak jsme se nějak okolo šesté hodiny večerní vydali domů. Měli jsme v plánu navštívit nedalekou rozhlednu, ale ta je v provozu jen do pěti a jen do konce září. No nic.

Hezký den!

Drak

Jelikož a protože nastal podzim, a s ním i čas pouštění draků, rozhodli jsme se rovněž nějakého toho draka si pořídit.

Odpovídající model jsme našli v papírnictví – papírový drak, kterého stačí vystřihnout, slepit, přivázat ke dvěma laťkám, uvázat vodící provázek a připevnit ocas.

Odpoledne doma jsme draka sestavili a ještě tentýž den na poli za naším panelákem vyzkoušeli.

Mimochodem – pole se během následného týdne změnilo do těchto podob: strniště; zorané pole; uválené zorané pole (na tom se běhalo nejlépe).

Holky pak každý den testovaly letové schopnosti draka a nakonec padlo rozhodnutí koupit ještě jednoho, který bude v Oldříši, abychom se při návštěvě nemuseli doprošovat o zapůjčení některého ze stávajících draků.

A tak během uplynulé neděle jsme sestavovali – no, nechali jsme to na švagrovi a jeho dcerách – a druhý drak byl od našeho k nerozeznání podobný – lišil se jen délkou ocasu a použitými ozdobami.

Nakonec jsme na poli uspořádali pouštění. Neteř se sice smála mojí větě: “Martinko, ty ho zvedneš, počkáš až zafučí, a já půšťám,” ale nakonec létali všichni draci jak v příručce “Drak a jeho význam pro moderní společnost”.

Hezký den!

Přestali jsme se vzpouzet jedné nadvládě

Lidi, kterým je v současnosti 25 a víc, si jistě pamatují na film Srdečný pozdrav ze Zeměkoule. Mladším napovím: šlo o to, že dva mimozemšťani (v naprosto famózním podání pánů Lasici a Satinského) zkoumali život na planetě Zemi a pravidelně odesílali na svou rodnou planetu svá hlášení.

V jednom z těchto hlášení uvedli následující fundamentální větu:

Skutečným vládcem života na Zeměkouli je automobil.

Naše rodina se dosud chovala, jako by si této skutečnosti nebyla vědoma. Když jsme potřebovali někam jet, buďto jsme strávili nekonečné hodiny nad jízdními řády vyhledáváním vhodné kombinace spojů a přípojů, nebo jsme někoho “ukecávali”, že se mu chce někam jet a vzít nás s sebou. Což o to, většinou jsme byli úspěšní, ale pořád to nebylo ono.

To ovšem už přestalo platit. Naše rodina se přestala vzpouzet pravdě o skutečném vládci života na Zeměkouli a tak se novým členem naší rodiny stal výrobek zlatých českých ručiček zvaný Favorit, v červeném provední, označený vzadu ještě nápisem First Million, který má za úkol naznačit, že náš vůz je ze série, která přišla na svět někdy okolo milióntého vyrobeného favorita.

A taky jsem si hned při první jízdě vyzkoušel čerpání benzínu – no, přes všechny mé obavy se mi to podařilo a benzín tekl správným směrem, tj. do nádrže.

Hezký den!

ZOO

Naše rodina si před časem vyrazila na výlet do jihlavské ZOO. Dorazili jsme tam s mírným zpožděním, neboť Pavlínce se cestou udělalo špatně a ve vsi Rudolec se v autě pozvracela.

Potom už ovšem žádné problémy nebyly a mohli jsme se nadšeně kochat zvířaty všech možných druhů. Domů jsme se vraceli až večer a výlet měl pozitivní výsledek – Pavlínka tentokrát usnula mnohem dříve než obvykle.

Pavlínka v rybě:

A jedno ze zvířat – spící medvěd:

Hezký den!