Mail od pana Jakla

Jak jsem se před časem dočetl v tomto článku, dělí Václav Klaus, toho času prezident České republiky, jídla na levicová a pravicová. Jelikožto je podle něj pravicovým jídlem čokoládový krém, a jelikožto jsme tenkrát chystali menší rodinnou oslavu, a jelikožto jsem mlsoun a chtěl jsem si pošmáknout na tvarohovém krému, dostal jsem se do dilematu: Je tvarohový krém už dostatečně pravicový? Nebo bloudí v levicových tmách? I neváhal jsem a na stránkách Pražského Hradu jsem si našel, že styk s veřejností má na starosti pan Ladislav Jakl. I nelenil jsem a napsal mu mail, ve kterém jsem jej žádal o radu, zda je tvarohový krém pravicové či levicové jídlo.

Dnes mi od pana Jakla přišla odpověď, kterou zde uvádím:

Dobrý den.
Omlouvám se, že reaguji tak pozdě a tím jsem asi způsobil, že Vaše rodinná oslava mohla být po ideové stránce ne zcela dokonalá.
O tvarohovém krému jsem v této souvislosti s panem prezidentem nehovořil. Ale mohu-li dedukovat z jeho jiných výroků, pak tvaroh sám je určitě navýsost pochutinou pravicovou. Sporné ovšem je, zda slovo “krém” je pouze snobské levicové označení pro nějakou tradiční úpravu, nebo zda jde skutečně o nějakou postmoderní technologii, která původní materii zcela znehodnocuje. Možná se zkuste zeptat, jak se ten krém dělá. Alespoň propříště. Jíst v takové světonázorové nejistotě – to může potěšení ze zažívání zcela pokazit.
Zdraví
L. Jakl

Hezký den!

Normalizační seriál

V pondělí skončil v ČT 1 šestidílný seriál “Vlak dětství a naděje”. Jelikožto byl natočen v roce 1985, lze jej bez uzardění natočit za seriál normalizační, který víc než o době, kterou popisuje, vypovídá o době, v níž byl natočen.

Pro ty z vás, milí čtenáři, kteří v pondělních večerech sledují raději příběhy německých dálničních policistů z Kobry 11, stručný výcuc: Vdovec Pepouš, pošťák, se na inzerát seznámí s ráznou Annou a společně prchají ze zabíraného pohraničí do Brna, kde se usadí u Pepoušových rodičů. Pepouš má ještě dceru Věrku, kterou oslovuje “dcero vlasti”; mladý Němec Sepp ji oslovuje “Pipi”, rázná Anna ji oslovuje “dítě” (což je zvlášť pikantní v závěru seriálu, kdy je Věrka už skoro dospělá slečna) a nějací dva bonviáni v posledním dílu ji oslovují “kůzle” (což je blbost na n+druhou). Pepouš se spolu s potrhlým flétnistou Jarouškem Vémolou (jedna z posledních hereckých kreací Františka Husáka – neplést s Gustávem Husákem!) zapojí do odboje (pěkná scéna, kdy v pekárně do housek, pro které si chodí gestapáci, zapéká chrousty – gestapáci jsou ovšem v tomto seriálu tak blbí, že osazenstvo pekárny nezatknou a nepotrestají), naopak v závěru, kdy přijede Rudá armáda, se Pepouš spolu s Jarouškem zapojí do vykonávání “revoluční spravedlnosti” a nakonec odfičí domů do pohraničí. Dcera Věrka zažije milostné vzplanutí i zklamání.

Jakožto režisér byl pod seriálem podepsán Karel Kachyňa. Uznávám, z režisérské stoličky vytvořil spoustu náročných děl, ale práci na tomhle seriálu měl nejspíš odmítnout. Zřejmě za to mohla toporná literární předloha nebo scénář, že scény, které měly být dojemné (ředitel pojišťovacího ústavu křičící na Němce s hákovým křížem na pásce “Mlč, ty smrtihlave, já chci zemřít”, popř. mladík Milan popisující Věrce své zážitky z náletu) mě spíš rozesmívaly. Taky Anna nemusela pořád do omrzení opakovat “Na tragickej život jsem já pes” a Jaroušek Vémola “Já mám svoji muziku”.

Což o to, začátek seriálu (úprk z pohraničí a usazení se v Brně) se ještě bez ideologické příchuti obešel, horší to bylo od chvíle, kdy Anna začala pomáhat odbojářům distribuovat Rudé Právo, a kdy Pepouš začal o Rudé armádě mluvit jako o “brášcích”. Ve chvíli, kdy Rusové skutečně přijedou, zkontrolují, že u Pepouše doma není žádný Němec, chtějí odejít a Pepouš začne vlezdoprdelisticky zpívat ruskojazyčnou píseň, jsem opět, přes dojemnost chvíle, vyprskl smíchy.

Jak už jsem uvedl výše, postavy byly dokonale jednoduché. Němci a zvláště pak fašisti byli zobrazeni jako hloupí, kterým můžete přímo před nosem provádět ilegální činnost a ničeho si nevšimnou, pobožný učedník v pekárně byl rovněž vyobrazen jako natvrdlý a omezený, naopak Pepouš, kterého Anna láskyplně oslovovala “srágorko”, se z ušlápnutého poštovního úředníčka stal div ne akčním hrdinou. Na druhou stranu ruští vojáci v seriálu nerabují, nekradou hodinky, ani nezneužívají ženy… V tomhle ohledu má seriál neskutečný “odstup od reality”.

Škoda jen, že seriál končí s koncem války. Zajímalo by mě, zda se po návratu domů Pepouš zapojil do Lidových milicí, Anna do Českého svazu žen a Věrka do Českého svazu mládeže, jak oslavili vítězný únor 1948, a zda i v roce 1968 vítal Pepouš “brášky” ruskou písničkou.

Hezký den!

Radost z hokeje

Včera mě potěšili naši hokejisti. Sice po prvních dvou třetinách jsem to viděl značně skepticky, ale vyrovnání bylo skvělé a závěr srdcervoucí. Mám ještě rozmasakrované hlasivky, jak jsem při každém americkém nájezdu křičel “Tome, chyť to!” a jak jsem jásal, když Tomáš Vokoun zůstal nepřekonán.

Kromě toho jsem po delší době vykoupal želvu a doplnil jí zásoby žrádla (hlávkový salát sežrala totiž do včerejška všechen, a asi měla opravdu hlad, protože se pustila do mrkve, kterou normálně moc nemusí).

Budu mít teď dva týdny dovolenou a s pravděpodobností hraničící s jistotou nebudu mít možnost připojení na internet.

Hezký den!

Tak Míša dozpívala

Asi se teď pro mnohé stanu tím, kdo je tzv. společensky “out”, ale přiznat to musím. Ano, jsem divákem pořadu Česko hledá Superstar. Ano, mám mezi soutěžícími v Top 12 (teď už jen Top svoje favority. Až do včerejška se všichni mí favoriti v soutěži drželi.
Včera udělala soutěži pá pá Míša Nosková. Upřímně řečeno, čekal jsem to. Zaujala mě během záznamů z víkendu v Divadle Komedie, kdy se z více než 120 soutěžících vybírala Top 50, a hodně se mi líbila, když z Top 50 postoupila do Top 12. Ale v Top 12 skoro celou dobu stagnovala. Pořád jsem čekal na to, kdy odvede nějaký opravdu průrazný výkon – a ona nic. Mrzí mě to, ale vypadla naprosto zaslouženě.
Na druhou stranu se divím, že nevypadl šišlavý Filip Jankovič, který nejen že neumí zpívat, ale – jak je vidno v prostřizích mezi představením soutěžícího a jeho soutěžním výkonem – skoro neumí ani mluvit. To, že neustále postupuje, je popřením veškeré logiky a ukázkou nesoudnosti hlasujících.
Potěšila mě Klára Zaňková – už dávno vystoupila ze stínu své sestry Veroniky a každým dalším svým vystoupením dává na svou sestru zapomenout. Kláře opravdu nehrozí, že by se její CD prodávalo jako příloha k pracímu prášku.*
Na rozdíl od poroty jsem nijak nebyl nadšený z Ali Amiriho – který sice zazpíval českou (v jeho podání spíše “šéskou”) píseň, ale zazpíval ji naprosto OTŘESNĚ.

A navíc jsem už před týdnem probudil ze zimního spánku svoji želvu. Ta se zatím na znovu nabytou bdělost netváří nijak nadšeně.

Hezký den!

*) Když už jsme u těch pracích prášků – k jednomu z těch pytlů, co máme doma, byl přiložen hokejový puk s podpisem brankáře Vsetína, Philadelphie, Los Angeles a opět Vsetína, Romana Čechmánka. To jen tak na okraj.

Moje favoritka nevhrála aneb Miss 2005

O Missí soutěže se běžně nezajímám a jména jako Kobzanová či Šeredová mi většinu roku nic neříkají. Ale právě letos mě kolegyně upozornila na slečnu soutěžící s číslem 1. Ze začátku jsem si tím nebyl zcela jistý, ale pak jsem si uvědomil, že tuto slečnu znám, protože s námi jezdí téměř každý den do práce. Proto jsem sobotní Missí klání po několika letech sledoval a tuto slečnu jsem zvolil jako svou favoritku.

Byl jsem rád, že má favoritka postupně získávala vedlejší ceny jako Miss Elegance či Miss Silueta a že se nakonec dostala mezi 4 dívky s největším počtem obdržených SMS hlasů. To, že na ni nakonec zbylo ono neoblíbené čtvrté místo, mě samozřejmě (a kolegyni taky) mrzelo, neboť jsme Danielu ohodnotili kultovní větou “Ta naše je stejně nejhezčí”.

I když nevyhrála, pro mě vítězkou byla. Taky proto jsem využil možnosti a dnes cestou do práce jsem jí to řekl, čímž jsem ji snad aspoň trochu potěšil.

Hezký den!

Otevřený dopis blonďákovi z Aberdeenu

Milý Kurte,

dodnes nemohu zapomenout na chvíli, kdy jsem Tě viděl poprvé. Znuděně jsem pozoroval program MTV a z těch všech Madonn, Nových Koz Na Bloku a jiných buzi-disko hošánků, šlapek a skupinek se mi dělalo pěkně blbě od žaludku. A najednou změna – uslyšel jsem brnkání na kytaru a za chvíli jsem už seděl vmáčkutý do křesla z toho, jaká síla se na mě z obrazovky valila. A tehdy jsem si řekl: Tohle je HUDBA!!!!!

Ano, dostalo mě to. Po celou dobu, co ta písnička hrála, jsem sledoval obrazovku a celý zbytek světa pro mě na těch necelých 5 minut přestal existovat. A když to všechno skončilo, nedokázal jsem se z toho zážitku vzpamatovat. Chtěl jsem to slyšet a vidět znovu a znovu, nemohl jsem se Tvé hudby nabažit.

Už druhý den jsem u spolužáků ve škole vyzvídal, jestli to někdo z mých tehdejších spolužáků viděl. Většinou kroutili hlavou, někteří řekli, že viděli závěr, ale nikdo z toho neměl tak silný zážitek.

Už tehdy jsem věděl, jak se jmenuješ, jak se jmenují Tví spoluhráči, jak se jmenuje píseň, co se mi tak líbila a z jakého je alba. Ale pořád tu ještě byla silná bariéra, neboť toto album za žádnou cenu nešlo sehnat. Možná je pro Tebe těžké si to představit, ale tady, v zemi, kde žiji, jsme byli dlouho součástí tzv. Ostblocku, který se úspěšně bránil všemu, co přicházelo z vnějšího světa – a hudba byla podle tehdejších ideologů součástí tzv. imperialistické diverze. Proto chvíli po té, co Ostblock konečně padnul, se na nás valily hlavně archivní nahrávky, určené pro starší a pokročilé, a nová alba se k nám dostával minimálně s ročním zpožděním.

Nakonec se mi, i s pomocí mých dalších přátel z VŠ, podařilo sesbírat většinu Tvých nahrávek. Hrál jsem si je pořád dokola – mezi námi, dělám to dodnes – a neomrzely se mi. Pokaždé najdu v písni, o které si myslím, že ji za těch nějakých 15 let poslouchání znám nazpaměť, úsek nebo hudební motiv, kterého jsem si dříve nevšiml.

Ve svých písních ses často zaobíral smrtí, násilím, sebevraždou… Jako dítě jsi byl hyperaktivní a dokonce jsi na to bral nějaké prášky. Přesto – nebo právě proto – že jsi do svých písní projektoval své smutky, se většina z nich stala úspěšnými a všechny si našly statisíce fanoušků po celém světě.

Ze své slávy jsi byl pěkně “mimo” a nedokázal jsi se s ní srovnat. Věděl jsi, že když přijdeš na pódium, budou se tísnit lidi v hledišti, aby Tě viděli a slyšeli Tvé písně, ale nevěděl jsi PROČ. Proč tam jdou dívat se na Tebe a poslouchat Tě. Na rozdíl od Freddie Mercuryho ses nedokázal vézt na vlně fanouškovského zájmu a užívat si popularity.

Možná právě to, že jsi se neuměl srvnat se svojí slávou, Tě přivedlo k drogám, pokusům o předávkování se prášky a jiným hazardům se životem. Mnohokrát Tě zachránili doslova na poslední chvíli – a zase jsi šel svým fanouškům rozdávat radost, přestože jsi sám doslova vnitřně trpěl.

Před jedenácti lety přišel jeden náš kamarád, který Tebe ani Tvou hudbu moc neuznával, mezi nás a řekl, že ten náš idol se zasebevraždil. Nevěřili jsme mu. Podobnou zprávu jsme slyšeli už mockrát a vždycky se nakonec ukázala jako nepravdivá, nebo jako silně přehnaná. Tentokrát to bohužel byla pravda. Večerní zprávy toho dne patřily k těm hodně smutným. Bylo to zvláštní přpustit si, že člověk, jehož písničky jsme měli rádi, už s žádnou další novou písní nepřijde. Že ani nepřijede koncertovat do naší země. Že už jej budeme slýchat jen z nahrávek a že mu hrozí, že se na něj zapomene.

Dodnes poslouchám Tvé písně. Ne pořád, to bych zase lhal, ale minimálně jednou denně si Tě poslechnout musím. Pořád si u nich říkám: Tohle je HUDBA!!! Nikdo před Tebou a zatím ani nikdo po Tobě mě nedokázal takhle oslovit.

Mezi námi, Tvůj způsob hry na kytaru je i po těch všech letech nenapodobitelný a nepochopitelný. Pořád nerozumím tomu, proč jsi jako levák hrál na kytaru pro praváky, ani Tvému způsobu přelaďování kytary během hry. Na druhou stranu uznávám, že se Ti povedlo vytvořit nezaměnitelný způsob hry, který mě baví poslouchat.

Kurte Cobaine, za všechny Tvé písně, texty, za Tvou hudbu – DÍKY!!!!!

Hezký den!

Jan Pavel II.

ak papež Jan Pavel II. zemřel. Na jednu stranu by se dalo říct, že vzhledem k tomu, jak v posledních letech trpěl, hlavně kvůli zdravotním potížím, byla pro něj smrt vysvobozením. Na stranu druhou to byl hodně významný člověk, na kterého jistě bude celá řada lidí vzpomínat, a to v dobrém.

Především pro nás, co jsme prožili hodně let v Ostblocku, byl tím, kdo výrazně pomohl porazit komunismus (i když, ze současného draní se Grebeníčkových stalinistů k moci je mi na blití a doufám, že jim to nevyjde). Také významný člověk, šiřitel lásky, tolerance, porozumění a jiných hodnot, jejichž význam je v poslední době stále více relativizován.

Lidé, kteří nevidí dál než na špičku svého nosu, obvykle mluví o papeži jako o nemohoucím starci – jako kdyby celý jeho život před tím, než onemocněl, neexistoval.

Každopádně to byl velký člověk a pro mnohé z nás životní vzor.

Hezký den!

Tak Tygříci dohráli

Včera večer jsem shlédnul závěr hokejové bitvy mezi Pardubicemi a Libercem. Imponovalo mi, že Liberec dokázal z 0:2 otočit na 3:2, zamrazilo mě při pardubickém vyrovnání a nakonec jsem jen bezmocně sledoval samostatné nájezdy. Škoda, že při tom posledním šel Hnilička na led příliš brzy. Každopádně si Bílí tygři zaslouží velké poděkování – přestože ani v jedné z odehraných sérií nebyli za favority, tak Slávii krásně vyřadili a s Pardubicemi hráli více než vyrovnanou partii.

Díky, tygříci, za nádherné hokejové zážitky.

Hezký den!

Rozhovor s Anetou L.

V příloze Víkend, která vychází každou sobotu v MF Dnes, jsem si přečetl rozhovor s vítězkou loňské soutěže česko hledá SuperStar Anetou Langerovou. V titulku říká něco o tom, že ceny, kterých se jí dostává na hudebním poli, si nezaslouží.

S tímto bodem musím souhlasit. Zatímco celá řada mnohem kvalitnějších zpěváků má za sebou léta práce a dřiny, a ceny se nedočkají, maximálně, jako paní Zuzana Navarová, až po smrti, tahle mladá slečna si přišla k hotovému, všechno dostala naservírováno až pod nos a kritici i pubescenti se z ní můžou zbláznit.

Zaujala mě i další část rozhovoru, kde Aneta L. tvrdí, že nechodí do estrád, protože Jaromír Nohavica do nich také nechodí a je velmi populární. Tohle tvrzení hraničí s nestydatostí. Jaromír Nohavica, kterému Aneta L. nesahá ani po podrážky bot, má za sebou dlouhá léta aktivního vystupování a navíc si minimálně většinu svých písní píše sám. To se o suprstár říst nedá. A k tomu druhému bodu – co tedy bylo předávání Andělů na ČT, kde Jaromír Nohavica vystupoval, jiného, než estráda (a navíc ještě tak tupá, že i Petr Novotný by se styděl)?

Doporučil bych Anetě L. nejdřív na sobě pracovat a pak se srovnávat s panem Nohavicou.

Poslední část, kdy jsem kroutil hlavou překvapením, byla, když Aneta L. označila Martinu Balogovou, další ze soutěžících v té loňské soutěži, za někoho, kdo “nemá osobnost”. Přestože nejsem žádný příznivec multikulturalismu, musel jsem uznat, že Martina Balogová zpívá tak, že zbytek loňské finálové desítky strčila do kapsy ještě dřív, než poprvé otevřela pusu. To, že nerozrajcovala dostatek pubescentů, by jí posílali hlasy, je druhá věc a není to její chyba.

Hezký den!

FBK

V sobotní MF Dnes jsem narazil na článek “Dnes mě můžete zmlátit. Jsou Velikonoce”. Autorkou je jistá Klára Kubíčková. Po přečtení tohoto článku jsem jeho autorku zapsal do kategorie FBK (Famózně Blbá Kráva).

FBK pracuje v Gender centru. Gender centrum, milé děti, je taková obskurní organizace, kde si frustrované feministky navzájem dokazují, jak jsou skvělé, a jak ten fakt, že – řečeno s klučíkem z komedie “Policajt ze školky” – “kluci mají penis a holky vagínu”, je strašný a je, ženy z Gender centra, diskirminuje. I ve velikonoční pomlázce vidí FBK symbol nadřazenosti mužů vůči ženám.

Ano, FBK v dětství propásla fim Souboj titánů (mezi námi, já ho taky viděl až o dost později než mí vrstevníci a nijak mě to, na rozdíl od FBK, nepoznamenalo) a tato frustrace se jí nyní promítá do velikonoc jako takových. Co že mají kluci co přijít s pomlázkou na holku, která neviděla Souboj titánů? Nepředstavitelné.

“Argumentovat tradicí v době mobilních telefonů a internetu je bezpředmětné”, píše FBK. Na to bych se jí rád zeptal: Dostáváte přání k narozeninám, či ho sama dáváte? Zdobíte vánoční stromeček a dostáváte / udělujete vánoční dárky? Zdravíte starší a nadřízené? Pokud jste, milá FBK Kláro Kubíčková, odpověděla aspoň na jednu z těchto otázek kladně, pak byste se, v době mobilních telefonů a internetu, měla sama nad sebou zamyslet.

Vzpomínám si na velikonoce svého dětství a mládí (co jsem se přestěhoval, tak holky mlátit moc nechodím, maximálně ve vlastní rodině, protože 98% obyvatel našeho maloměsta na úpatí Vysočiny neznám), kdy se holky doslova těšily na příchod kluků a z okna vyhlížely již dlouho dopředu, a mládenec, který se s pomlázkou nedostavil, byl, minimálně do příštích velikonoc, společensky “out”. FBK má ovšem velikonoční frustrace a tak vidí v tomto zvyku symbol mužské nadřazenosti. Ohodnotit její výroky jinak než jako famózně blbé prostě nejde.

Milé FBK Kláře Kubíčkové bych rád doporučil, aby začala k myšlení používat jiný orgán, než ten, který má mezi nohama a jehož primárním účelem je rozmnožování.

Hezký den!