Vohnout Mára

Poznámka na úvod: Slůvko vohnout v názvu tohoto článku i v článku samotném je použito dle Definice vohnoutů od klasika českého weblogingu D-Fense.

V předchozí Firmě, řízené lidmi z Číny a Tchajwanu, nebylo možné nenarazit na vohnouty. V podstatě se dá říct, že kdo chtěl, na minimálně jednoho na každém pracovišti narazil.

Pro dnešní příspěvek jsem se rozhodl zvěčnit památku vohnouta (protože na něj D-Fensova definice sedí líp než na kohokoli jiného) Máry (protože se jmenuje Marek a nikdo mu jinak než Mára neřekl).

Vohnout Mára byl členem týmu help desku. Nakonec, proč ne, v tomto týmu bylo vohnoutství jednou z hlavních podmínek úspěšné existence a ničím nerušené kariéry. Jeho nadřízení o jeho vohnoutství sice věděli, ale nijakým způsobem se z něj nesnažili vytvořit ne-vohnouta.

Toho, že je Mára vohnout, jsem si všiml relativně brzy, ale prví důkaz o tom mi dal Mára sám. Když jsem si to jednou takhle šupajdil do práce, potkal jsem ho, šel stejnou cestou a radostně hlaholil: “Dneska tu mám bejt už vod šestý, vole.” Podíval jsem se na hodinky. Bylo 7:48. A vohnout Mára dodal: “Stejně se vod tý doby hovno dělo, tak co bysem tam dělal, ne?”

Hned po odpíchnutí příchodu se Mára odklidil do kuřárny. Řečeno s pány Šimkem a Grossmannem, “kromě kouření neuměl snad nic”. Já bych, po zkušenostech s tímto elementem, vynechal slovo snad. Ostatně, ano, přátelé, byl to on, jehož hlavní starostí bylo, kdy půjdou ostatní členové help desku kouřit.

Párkrát se stalo, že vedoucí help desku chtěl po Márovi nějakou práci. A i zde Mára zareagoval v souladu s D-Fensovými poznatky, neboť na zadání práce zareagoval slovy “na to seru,” odklidil se ke svému počítači a jal se nerušeně brouzdat v nekonečných internetových vodách.

Jak už jsem uvedl dříve, členové help desk týmu rádi označovali zaměstnankyně Firmy dámského pohlaví slovem “bábovka”. Nevím, kde k tomu přišli, a je mi to celkem jedno. Vohnout Mára ovšem u některých dam posléze vycítil příležitost “zaimponovat,” a tak se stalo, že se dokonce vydal řešit problém některé té uživatelky. Po příchodu na místo zjistil, že vyřešení problému je mimo rozsah jeho schopností (které byly omezeny prohlížením internetu, stahováním MP3 souborů a hraním síťových online her), neváhal a zavolal některého ze svých chytřejších a méně vohnoutských kolegů. Ten přišel, shlédl situaci, a protože na rozdíl od vohnouta Máry byl menší vohnout, a navíc ještě tomu, co měl za úkol dělat, rozuměl, pustil se do řešení. Vohnout Mára sledoval jeho práci, rádoby-chytře pokyvoval hlavou, a nakonec, když byl problém vyřešen, pronesl: “Jo, já bych to udělal taky takhle, ale zrovna jsem si nemohl vzpomenout.” Uživatelka, většinou zvládající maximálně ovládání tlačítka POWER a pošty, na něj pohlédla zvlhlýma očima a chvějícími se rty zašeptala “hrdino…”

Druhá dříve již zmíněná činnost help desk týmu, a jediná, kterou help desk ve Firmě opravdu dělal poctivě, bylo šmejdění po cizích počítačích a vyhledávání MP3 souborů. To, že počítače samotných členů help desk týmu mohly sloužit jako celosvětová databáze MP3, bylo v tu chvíli vedlejší. Nikdo kromě help desku totiž MP3 mít nesměl (podle oficiálních směrnic je nesměl mít vůbec nikdo, ale pro help desk měly oficiální směrnice nižší hodnotu než papír, na kterém byly vytištěny). A co se nestalo? Slyším jednou jednoho z help deskářů, jak křičí: “To snad není možný, už pátý počítač nějaký holky, a má tu adresář MP3 – Od Máry.” Ano, samozřejmě, tyto MP3 pocházely od našeho oblíbeného vohnouta. A jejich nakopírování na počítač příslušné uživatelky bylo taky oficiálně v rozporu se směrnicemi, ale vohnoutovi Márovi se kupodivu – ostatně jako obvykle – nic nestalo.

Jen jednou přetekla míra trpělivosti Márových vedoucích. A to tehdy, když měl noční směnu. Za práci v noci byly totiž mimořádné příplatky, a proto se po nočních směnách vohnout Mára pídil. Jakmile někdo z jeho kolegů začal nahlas uvažovat, že ta noční směna se mu moc nehodí, už tu byl vohnout Mára a navrhoval prohození směn. To, že noční směny trávil spánkem, nemá cenu zmiňovat. Nevím, zda spal v odpočívárně či přímo v serverovně. Pravdou ovšem je, že lidem na výrobních linkách vzkázal, ať ho v případě potřeby volají na linku XXXX, že se “hovor přesměruje na mobil.” Ký div, že ráno měl jeho vedoucí několik desítek stěžovacích mailů, že se vohnoutovi Márovi nemohli dovolat. I sám zkusil na danou linku zavolat, a divil se, že telefon na Márově stole vyzvání už několik minut a žádné přesměrování na mobil se nekoná.

Co však Márův vedoucí udělal? Pokud si myslíte, že udělil vohnoutovi Márovi upozornění na porušení pracovní kázně, či že mu snad navrhl nějakou srážku ze mzdy, jste vedle jak ten smrk. Pouze mu na cca 14 dní nechal pozastavit přístup na internet a do jednoho adresáře na vnitrofiremní síti, do kterého si členové help desku ukládali staženou hudbu, filmy a hry.

Přes všechno, co bylo zmíněno výše, byl vohnout Mára nevyhoditelný, a nakonec podal výpověď sám. Naposledy jsem ho potkal asi rok poté, co ve Firmě skončil. A světe, div se – vohnout Mára od odchodu z Firmy stále ještě nikde nepracoval…

Hezký den!

Čínská jídla

Zpráva o tom, že Česká obchodní inspekce provedla konrolu v několika čínských restauracích a kvůli úděsným hygienickým podmínkám některé z nich zavřela (a hygienici si drbali hlavy, že je to sice jejich povinnost, ale že nevědí, jestli mají sami právo tyto provozovny zavírat – jedni tvrdili, že jo, jiní, že ne), mě utvrdila v tom, že moje nedůvěra k čínským, thajským a jiným bangladéšským restauracím a bistrům – byť na první pohled iracionální a paranoidní – není zas až tak zcela od věci.

Zkrátka se odmalička (no, od té doby, co u nás asijští kuchtíci začali expandovat) těmto zařízením vyhýbám několikametrovým obloukem. Ale pozor, přátelé, nejsem xenofobní – do takové italské pizzerie zajdu rád. I v Itálii.

Osobně jsem za svůj relativně krátký život jedl čínské jídlo asi dvakrát, a to pokaždé v minulé Firmě. Oni tam totiž v jídelně postávali i čínští kuchaři (možná byli dokonce i přímo z Číny) a nabízeli “malé” a “velké” čínské jídlo. Nikdy jsem netušil, co tím jídlem vlastně je, neboť to pokaždé přiklopili hromadou kanárkově žlutých nudlí. Při pohledu na obsah takového talíře se můj žaludek začal vzpínat a předával mi petici, která obsahovala výhrůžku, že jestli se pokusím něco takového pozřít, vrátí celý svůj obsah stejným směrem.

Ale i na mě došlo a mohla za to kamarádka, které můžeme pro potřeby tohoto blogu říkat Erika (taky proč ne, když se tak jmenuje – jak tak nad tím přemýšlím, tak je to vlastně dosud jediná nositelka tohot jména, se kterou jsem se osobně setkal. Zdravím, Eri). Její údiv – “Cože? Jsi tu už rok a půl a ještě jsi nejedl čínu?” – mě přinutil se nade mnou samým zamyslet. A v té chvíli jsem udělal kolosální chybu – řekl jsem si totiž: “Proč ne?”

Toho dne jsme s Erikou zapluli do jídelny a já se poprvé v životě postavil do fronty k čínským kuchařům. Žaludek okamžitě spustil několik prostestních akcí, hrozil vyhlášením časově neomezené stávky, sepsal petici “Za práva evropských žaludků”, ale umlčel jsem ho slibem, že hned po obědě to půjdeme spláchnout něčím, na co je zvyklý, díky čemuž se uklidnil a setrvával ve stavu zvýšené ostražitosti.

Čínský kuchař se na mě poťouchle usmál, hodil na talíř několik malých hnědých bobků, polil je omáčkou a nakonec, zcela netradičně, přihodil hromadu kanárkově žlutých nudlí. Žaludek se chtěl ozvat, ale umlčel jsem ho.

Usedli jsme ke stolu a začali jíst a konverzovat. Erice to viditelně chutnalo, já už po prvním soustu věděl, že jsem udělal něco, čemu se říká “fatální chyba”. Nudle pálily víc, než nejostřejší francouzská hořčice, a to ne proto, že by byly horké, ale spíš proto, že Číňanovi ucukla asi ruka s kořením. Totéž platilo o omáčce, která mi vháněla slzy do očí (a nebylo to smutkem nad smrtí desetitisíců kuřat v drůbežárně, kde vypadl proud). Když jsem se dohrabal k těm hnědým bobkům, které měly simulovat maso, byly mé chuťové buňky natolik otupené, že jsem vůbec nerozličoval, jaké jsou chuti.

Nu což, první negativní zkušenost mě neodradí, řekl jsem si, a udělal stejnou chybu podruhé, tentokrát s kamarádkou, které můžeme pro potřeby tohoto blogu říkat Andrea (když už se tak jmenuje). Ta přišla a zajásala – “Hele, mají kung pao” – a vrhla se k čínským kuchtíkům. Následoval jsem ji, neboť jsem kung pao několikrát jedl a nebylo to zlé.

Nechtěl jsem udělat chybu ze svého prvního testování čínského jídla, a tak jsem tentokráte rozhrnul hromadu kanárkově žlutých nudlí, oškrábal omáčku a šel hned rovnou k těm bobkům, které jako obvykle suplovaly maso. Pečlivě jsem je zbavil zbytků omáčky a zakousl se. Přátelé, jsem člověk tolerantní a jsem ochotný uznat ledasco (snad kromě toho, že myšlenka komunismu je dobrá), ale tohle opravdu maso nebylo. Chutnalo to jako polystyrénové kuličky (kdo neví, ať zkusí – když si koupíte např. novou TV, bude v krabici obalena polystyrénovými deskami – kousněte si). No prostě tohle “maso” nevidělo skutečné maso ani z rychlíku a to ani z jídelního vozu.

Hned další den jsem se pokorně vrátil k “normálním” jídlům a vynálezce vepřo-knedlo-zela navrhl na Nobelovu cenu.

Hezký den!

Vzpomínka na Felicii

Na jaře roku 1998 jsem si řekl, že flákání už bylo dosti a začal se živit prací. Nastoupil jsem jako programátor a jezdil služebně do Prahy.

K cestám jsme využívali firemní auta, ve většině případů Felicie. Naší skupině byla přidělena bílá, v provední LXi. To, že stav ujetých km byl šestimístný (a nezačínal na nulu), mi tenkrát nic neříkalo.

Dokud s námi jezdil kolega Pavel, bylo jasno o tom, kdo bude řídit. Pavel totiž nikoho jiného k volantu nepustil a volil styl jízdy “po okresce jako po dálnici”. S neskrývanou rozkoší předjížděl jiné vozy i na místech, kde předjíždění hraničilo se sebevraždou. Naopak, byl-li předjet, zlostně funěl a hnal vůz k nejvyšším možným výkonům, aby předjetí vrátil. Na cca 350 km dokázal vyprázdnit nádrž benzínu, ať jel, jak jel.

(To, že k předjetí jiného vozu využíval odstavný pruh či čerpací stanici pohonných hmot, či to, jak jednou kolona aut uvolňovala cestu sanitce a Pavel se zavěsil ihned za sanitku a tím se z kolony dostal, byly pouze legendy, jejichž pravdivost nikdo neprokázal, ale ani nevyvrátil.)

Poté, co byl Pavel přidělen jinam, jsme na Felicii zůstali sami s kolegou Břeťou. To, že jsme stejnou vzdálenost, která Pavla stála plnou nádrž, dokázali ujet na půlku nádrže, byla jedna věc. Ovšem narazili jsme na jev, který nám nikdo nedokázal vysvětlit jinak než pokrčením ramen a slovy “To jsou holt Felicie…”

Při výjezdu z Prahy a po nalogování na D1 jsme se museli zařadit do nejpomalejšího pruhu, neboť ručička tachometru se zastavila na stovce a tvrdošíjně odmítala skočit výš. Po asi padesáti minutách jízdy pak došlo v rychlém sledu k následujícím událostem:

1. v motoru auta něco cvaklo;
2. motor zahučel jako tesknící Niagára do noci;
3. Břeťa levou rukou stiskl volant, pravou začal kroužit po prostoru a hledat, kde zasáhnout, a přitom opakoval “Co se děje, Marťas? Co se děje?”
4. Auto poskočilo kousek dopředu.
5. Ručička tachometru skočila někam ke sto šedesátce a auto vyrazilo kupředu jako vystřelné z praku.

Jen díky Břeťově pohotovosti neskončil tento sled událostí nikdy nehodou.

Hezký den!

Třetí vzpomínky na Firmu aneb O slušnosti

Jak už jsem uvedl dříve, byl jsem ze svých minulých a ještě minulejších působišť zvyklý na slušné chování jak mezi zaměstnanci, tak ve vztahu zaměstnanec-manažer. Po nástupu do Firmy jsem se domníval, že i zde bude platit, že slušnost je norma. Mýlil jsem se.

Když někdy po někom něco potřebuji, jsem zvyklý použít slovo “prosím” a je-li mi vyhověno, jsem zvyklý použít slovo “děkuji”. Toto je pro mě zkrátka norma a k takovému jednání vedu i Pavlínku, která obě slova umí už ve svých čtyřech letech používat a nečiní jí to žádné potíže.

Taky jsem byl zvyklý, že na mou slušnost reagovali i lidé v okolí slušností. Ve Firmě jsem zažil něco zcela jiného. Reakcí na moji slušnost byla arogance, přezíravost, pomluvy a urážky. Pravda, existovaly i výjimky, v IT oddělení se našli asi 3 lidé, kteří byli zvyklí taktéž jednat slušně, ale to je bohužel jen hrstka, na které nelze stavět.

Uvedu příklad: Nejčastěji mi zadávali práci manažerka Jana a manažer Pavel. Jana přišla a pronesla: “Potřebuju, abys udělal tohle a tohle, kdy to budeš mít hotové?” Pavel použil následující konstrukci: “Máš čas? Udělej toto nebo toto a přijď mi říct, až to bude.” V rámci aspoň formální objektivity musím přiznat, že od Jany jsem se aspoň poté, co jsem jí oznámil splnění jí zadaného úkolu, dočkal poděkování. Od Pavla jsem se dočkal věty: “Dobře, no a kdy budeš dělat toto, toto a ještě toto?”

Nejsem nijak vztahovačný a nežádám, aby se přede mnou někdo ponižoval, ale tento způsob jednání jeví se mi poněkud nevhodným.

Další věc, na kterou jsem narazil, byly pomluvy. Ty ostatně taky vyplývaly z mé povahy – hleděl jsem si své práce a svému okolí jsem věnoval minimální pozornost – prostě mi nepřipadalo důležité věnovat se věcem okolo, které přímo s mou prací nesouvisely. Později jsem se od jedné kolegyně dozvěděl, co o mně rozšiřuje jeden člověk z help desku (byl to shodou okolností její bývalý milenec, který zřejmě nesnesl, že se daná slečna baví se mnou) – zkrátka jí posílal maily, ve kterých mě nejrůznějšími způsoby očerňoval, přesto, že jsem mu k tomu nedal žádnou zjevnou příčinu. A ani tohle nepokládám za slušné jednání.

Přes všechno, co jsem za ty 3 roky ve Firmě prožil, stále naivně věřím, že existují lidi, pro které je slušnost normou.

Hezký den!

Další vzpomínky na Firmu

Jak už jsem napsal dříve, ve Firmě jsem prožil přes 3 roky. Denní dojíždění mi postupem času vadilo čím dál méně, i když možná jsem jen poněkud otupěl tak, že mi nevadilo vstávat a vracet se domů za tmy (i v létě).

Pokud by si někdo myslel, že Firmu řídili manažeři, mýlil by se. Mnohem důležitějším hybatelem všeho dění byly requesty. Na co jste si nepodali request, to jste nedostali. A to ještě někteří administrátoři s oblibou rukou psaný request bez čtení roztrhali a tvářili se, že jej nikdy neviděli.

Na začátku jsem musel vyplnit request na všechno možné – na počítač (i když jednak tu parodii na počítač, co mi stála na stole, označit za počítač hraničilo s šibeničním humorem; druhak mě k tomu podivnému stroji přímo posadili), na telefon (i když ten jsem měl taky přímo na stole), na emailovou adresu a dokonce i na přístup k internetu (kde bylo naprosto nesmyslné políčko "Specifikujte, k čemu chcete internet používat a vypište aspoň 3 stránky, které hodláte navštěvovat"). Měl jsem štěstí, že jsem byl přidělen do IT oddělení, a tak vše, co jsem si zarequestoval první den, téměř ihned fungovalo (lidé z jiných oddělení takové štěstí nemívali).

Podáním requestu, obdržením podpisu zodpovědného manažera a jeho doručením zodpovědným lidem ovšem martyrium nekončilo, ale naopak začínalo. Když po roce a třičtvrtě jeden z manažerů konstatoval, že paměť mého počítače nestačí, podal jsem si request na rozšíření paměti. Podával jsem jej na začátku listopadu 2003. Novou paměť jsem dostal jako dárek k Vánocům v posledním pracovním týdnu téhož roku. Úžasné.

Jiným příkladem byl kolega Libor. Nastoupil a samozřejmě si vypsal request na počítač a věci okolo. Pak čekal týden, dva, tři, čtyři… Zkrátím to; když už se skoro blížil konec jeho zkušební doby a stále neměl na svém stole počítač, musel se do "věci" vložit jeho nadřízený a osobně se angažovat – až teprve potom počítač dorazil na Liborův stůl.

Zkrátka: kdo by se náhodou toužil stát nesmrtelným, dosáhl by toho jednoduše – stačilo by, aby si ve Firmě podal request na smrt.

Já osobně jsem si poslední request podával letos v lednu. Svému nadřízenému jsem sdělil, že potřebuji počítač s PS/2 konektory, abych si k němu mohl připojit scanner čárových kódů (který zkrátka USB rozhraní nepodporoval). Nadřízený mi sdělil, že mi stačí rozšiřovací port, který mou parodii na počítač vybaví PS/2 konektory. I vypsal jsem si request. Ten na vyřízení čeká dodnes.

Jinou zajímavostí byly reakce "zodpovědných" lidí na dotazy. Vycházím z teorie, která praví, že nikdo neví všechno – tedy ani já. Proto mě překvapilo, že když jsem se zeptal na něco, co jsem nevěděl, člověka, o kterém jsem předpokládal, že danou věc ví, jeho reakce byla: "Zjisti si to někde." Kde, to už jsem se nedozvěděl.

Protože jsem se ve svých předchozích zaměstnáních stýkal povětšinou s inteligentními lidmi, nebyl jsem zvyklý na to, aby se lidi navzájem uráželi například kvůli vzhledu, oblékání atd. Přiznám se, patřím k té skupině lidí, kterým postupně ubývá vlasový porost. Děje se tak někdy od roku 1997 a za tu dobu jsem se s tím dokázal jakž takž smířit. Ovšem na narážky typu "pozor, pan Pleška přichází" jsem opravdu zvyklý nebyl, snad proto, že až do svého příchodu do Firmy jsem neměl přímou zkušenost s lidmi s IQ na úrovni pokojové teploty (a leckdy i pod ní).

Dokázal bych o historkách z Firmy psát dlouho – jedna z nich by byla, jak mi cizozemský manažer zatrhl přístup na internet, protože mě – považte! – viděl v 9:30 mít otevřený Internet Explorer, díky čemuž jsem si rok mohl o internetu nechat jen zdát – ale protože předpokládám, že většina čtenářů Firmu zevnitř nezná, nevím, do jaké míry by to bylo k něčemu.

Hezký den!

Vzpomínky na Firmu – helpdesk

Do Firmy (samozřejmě znám její název i přesnou lokalitu, ale nechci jí dělat ani negativní ani pozitivní reklamu, tak jednoduše nebudu jmenovat) jsem nastoupil v lednu 2002. Dostal jsem přidělený stůl, na kterém stála parodie na počítač (nemělo to ani disketovou mechaniku, ani CD mechaniku, a mělo to pouze 64 MB paměti, což je pod minimální hranicí pro jakýkoli rozumný provoz) a dostal jsem za úkol se rozkoukat a něco naučit. Když jsem se svého zahraničního šéfa zeptal, zda ví o někom, kdo by mi řekl nějaké podrobnosti k tomu, co mám dělat, odpověděl, ať si nedělám starosti, nikam nespěchám, a jen ať se rozkoukávám (později, když jsem toto jeho přání plnil už dost dlouhou dobu, mi začal za tuto činnost – na kterou mě předtím nasměroval – vyhrožovat výpovědí).

Bylo to podruhé v mém životě, kdy jsem litoval odchodu z předchozí pozice (kdysi dávno před tím jsem litoval svého odchodu z Liberce). Měl jsem možnost litovat svého odchodu z Prahy. Ne, že bych byl nějaký extrémní pragofil, ale v Praze se mi osvědčilo chovat se slušně k lidem, se kterými jsem měl spolupracovat. To bohužel zde neplatilo až tak dokonale.

Anglický revolucionář Cromwell kdysi řekl – nebo snad napsal – , že všichni lidé jsou si rovni, jen někreří jsou rovnější. Celou dobu jsem toto jeho tvrzení pokládal za metaforu, která nemá v reálném životě oporu (protože když je něco rovné, tak je to rovné, a pokud je to “méně rovné”, tak už to prostě rovné není; podobně jako, když jsem kdysi tvrdil, že jedna nekonečná množna je větší než jiná, za což se mi tenkrát všichni spolužáci vysmáli), nicméně Cromwellova slova jsem si mohl ověřit v praxi hned po několika dnech, a to, když jsem se setkal s lidmi s oddělení zvaného help desk.

Nemám nic proti myšlence help desku jako takového, v každém předchozím mém zaměstnání fungoval tak, jak si myslím, že fungovat má – zavolal jsem, nebo napsal, že mám určitý problém, a prakticky během několika desítek minut, maximálně do dvou hodin, byl problém většinou vyřešen.

Help desk ve Firmě byl umístěn u stolů hned za mým stolem. Pracovníci tohoto oddělení trávili čas všelijak různě, jen ne prací. Většinou se všichni najednou vypařili, odešli a vrátili se minimálně po hodině – to byla hlavní část jejich “práce”, tedy kuřácké pauzy, které se vyskytovaly několikrát během pracovní doby. Další části jejich náročné “práce” obsahovaly stahování a poslouchání hudby (pokud možno na maximální hlasitost), stahování a sledování filmů (totéž, co v předchozím případě), hodnocení “bábovek” (jejich slangový výraz pro osoby dámského pohlaví), popř. soustředěné sledování erotických stránek. Podotýkám, že každý jiný zaměstnanec (mimo oddělení help desku) by za tento způsob trávení pracovní doby letěl jako špinavé prádlo – ovšem help desku se nikdo neodvážil nic říct. Možná i proto, že jeho členové znali administrátorská hesla na všechny počítače a nebyl pro ně problém počítač případného stěžovatele “upravit”, ale to je jen pověst, kterou nikdo nepotvrdil empirickou zkušeností.

Jeden příklad za všechny: V královéhradeckém kině měl premiéru nějaký nový film – nevím, zda šlo o další díl Pána prstenů či Matrixu – a jedno z představení začínalo už ve 14 hodin. Celý help desk se po obědě zvedl a odjel do Hradce do kina – pochopitelně bez toho, že by někomu něco oznámil, nebo že by na místě zůstal aspoň někdo, kdo by po dobu nepřítomnosti ostatních (před příchodem odpoledního help deskáře) zajišťoval aspoň základní podporu – a ten den se help desk na své pracoviště už nevrátil.

A pokud už help desk vyvíjel něco, čemu se dalo říkat činnost, pak to bylo šmejdění – přes vzdálený přístup – po počítačích uživatelů. Naivní by byl, kdo by si myslel, že jeho osobní dokumenty jsou v jeho počítači bezpečné. Oblíbenou zábavou help deskářů bylo uživatelské dokumenty procházet a vybrané pasáže číst pokud možno nahlas. A taky samozřejmě mazat lidem z jejich počítačů soubory s koncovkou .mp3. Ano, vím, že už jejich existence (těch souborů) je na samé hranici legality, nicméně help desk sám na svých počítačích tyto soubory s klidem uchovával, ale jiným je mazal o sto šest. Takhle nějak vypadala praktická aplikace Cromwellova hesla zmíněného dříve.

Já jsem se, bez toho, že bych o to nějak stál, stal postupně objektem zájmu členů help desku – v tom smyslu, že na mně zkoušeli různé své legrácky. Trochu za to mohlo taky to, že kousek vedle party rozjuchaných dvacetiletých postpubescentů jsem byl usazen já, krátce před třicítkou, navíc coby ženatý člověk s tehdy sedmiměsíčním dítětem, tudíž jsem se nezapojoval do debat hodnotících hrudníky a jiné části těla slečen a paní z Firmy, popřípadě debat o tom, “jestli je Ota úchyl, když ošukal Staňkovou”. Mezi námi, ve Firmě pracovala celá řada různých slečen, občas i hezkých, z nichž některé by nebylo těžké “získat”, ale jelikožto jsem měl doma rodinu, tak jsem slečnám nevěnoval téměř žádnou nepracovní pozornost, což bylo pro help desk nepochopitelné. A vzhledem k tomu, že jsem téměř stoprocentní abstinent, nezapojoval jsem se ani do řečí o chlastu, díky čemuž jsem byl “ten divnej”.

Program, který help desk používal ke šmírování souborů na jiných počítačích, umožňoval rovněž šmírovaný počítač dálkově vypnout. Když se mi to stalo poprvé (na obrazovce se objevila hláška, že tento počítač bude za 15 vteřin vypnut), pokládal jsem to za náhodu. Když se to opakovalo poněkolikáté, měl jsem jistotu, že o náhodu nešlo, zvláště když jsem si pak zpětně dohledal, od koho vyšel příkaz k dálkovému vypnutí mého počítače. Člověka, kterého se to týkalo, jsem se přímo zeptal, proč to udělal – jeho reakce byla, že neví, o čem mluvím.

Další zábavou pro help desk bylo pouštět na počítačích jiných lidí krkavé a prdivé zvuky. Představte si, že sledujete monitor svého počítače, pekelně se soustředíte na svou práci, a najednou se z reproduktoru vašeho počítače ozve na maximální hlasitost spuštěné krknutí, nebo něco horšího. Samozřejmě se leknete, načež následuje hurónský smích celého help desku. Tenhle problém se po čase vyřešil sám, neboť poté, co mi jednoho dne počítač zkolaboval, mi byl přeinstalován a nastaven tak, že zvuková karta byla vypnuta. Navíc mi byla nastavena práva k mému počítači tak, že jsem nemohl udělat vůbec nic – ani změnit obrázek na pozadí. Na dotaz, proč tomu tak je, jsem se dozvěděl, že takhle je to pro uživatele standardní nastavení. O něco později jsem zjistil, že jsem zřejmě jediný člověk, na kterého bylo toto standardní nastavení aplikováno.

Stěžovat si na chování lidí z help desku nemělo cenu, neboť vedoucí help desku držel nad svými lidmi ruku. Každopádně poté, co se help desk přestěhoval do jiné budovy, nastal v našem oddělení konečně kýžený klid.

Jeden člen help desku se stal svým způsobem fenoménem. Ne snad tím, že ho nikdy nikdo neviděl pracovat (tím do help desku naprosto nádherně zapadl), ale hlavně svou omezenou komunikační zásobou. Pro běžnou komunikaci mu stačily tři věty: v pravidelných intervalech opakovaná otázka “Jdeme kouřit?”; reakce na to, když se mu někdo opovážil zadat nějakou práci “Na to seru”; a poté, co se dožadoval proplacení přesčasů za práci v noci “Já tady nechrápu”. V tom posledním měl pravdu – v práci spal úplně potichu.

Příště se ve vzpomínkách na Firmu budu zase věnovat jinému tématu…. Snad.

Hezký den!

Vzpomínka na léta v Telecomu I

Do Českého Telecomu (tehdy ještě SPT Telecom) jsem nastoupil na začátku května 1999 a jeho náruč jsem opustil koncem srpna 2001. Strávil jsem v něm tedy 2 roky a 4 měsíce a byl to do té doby můj absolutně nejdelší souvislý pracovní poměr (ten současný, ve kterém jsem, je zatím delší).

Během té nepříliš dlouhé doby jsem prošel čtyřmi odděleními – nejprve to bylo BSS (Business Support System), posléze BSS-IT (totéž jako v předchozím případě, jen s rozšířením o populární zkratku IT, pod kterou si stejně každý představuje něco jiného), poté PAPIT (Podpora Aplikací Provozu IT) a nakonec PAPIT/1 (to už snad ani nechtějte vědět, proč tam ta jednička byla). Vystřídal jsem 3 různé kanceláře, a co budiž zaznamenáno jako paradox – šéfa ani své kolegy jsem během té doby neměnil ani jednou.

Šéf celého toho ansámblu byl velmi neuvěřitelný člověk. Už proto, že bylo těžké odhadnout jeho národnost. Tradovalo se, že je Slovák, ovšem odpřísáhnout na to nemohl nikdo. Šéf totiž, díky letitému pobytu v Česku, slovensky zapomněl a česky se nikdy nenaučil. Mluvil nějakou zvláštní směsí, kdy nejprve dával českým slovům slovenské koncovky, a v nestřeženém okamžiku to změnil a začal mluvit slovensky s českými koncovkami. Díky průpravě prostřednictvím Švandrlíkových Černých baronů a postavě majora Terazkyho jsem se postupně naučil ve slovech šéfa orientovat. Druhý problém byl, že kadencí své řeči připomínal strážmistra Cruchota v naprosto geniálním dabingu Františka Filipovského. Postavou i gesty naopak evokoval kultovního řezníka, kupce a sedláka Krkovičku z večerníčku o těch dvou ušounech Jájovi a Pájovi.

Oblíbeným zvykem tohoto šéfa bylo především tzv. ranní prudící kolečko. Spočívalo v tom, že někdy mezi osmou a devátou ranní oběhl všechny kanceláře, do každé vpadl jako podzim do Krušnohoří a osazenstvo kaceláře seřval na tři doby. Zbytek dne prožil v klidu a pokud jsme nechtěli, nevěděli jsme o něm.

Jeden méně psychicky odolný kolega prožil tuto historku:

Šéf vrazil do kanceláře a ještě mezi dveřmi spustil:
“Všeckých vás tuná vyrazím. A ne na hodinu, ale na minútu vás vyrazím!”
Kolega, kterého tento vpád doslova vyděsil, si začal postupně skládat věci do aktovky, vypnul počítač, šel si k věšáku pro bundu, zkrátka se hotovil k odchodu.
To přinutilo šéfa zostřit pozornost a vystřelil kontrolní otázku:
“Kam jdetě, Bostl?”
Jarda Bostl pokrčil rameny a odpověděl:
“Když mě chcete vyrazit, tak tedy odcházím.”
Šéf zareagoval naprosto nepochopitelně a zařval ještě o jeden stupeň silněji:
“Odtialto sa neodchází! Odtialto môžete odísť iba mŕtvy!”
Načež prásknul dveřmi a odešel seřvat jinou oběť.

Hezký den.