Z rozhodnutí paní doktorky, která mě odeslala mezi osoby nemocné a práce se štítící, jsem měl v uplynulých dnech následující denně-noční program:

a) spánek;
b) pojídání a zapíjení prášků;
c) sledování ukazatele teploměru;
d) sledování hokeje.

Navíc jsem dnes shrnul, co se během mé nemocenské událo:

a) povodně;
b) Vsetín udržel extraligu.

Největší radost mi tak udělal bod d) z mého denního programu a bod b) ze shrnutí událostí během mé nemocenské.
Hezký den!

Celý týden jsem pobýval ve stavu nemocných a práce se šítítcích. To bylo tak.

V noci z neděle 26.3. na pondělí 27.3. jsem se necítil zrovna dobře. Pravda, teploměr mi ukazoval někam k číslům, která už skoro nezačínají na trojku, ale myslel jsem si, že je to chyba v kalibraci teploměru. Zaspal jsem to a pondělek jakž takž přežil. Ale pro jistotu jsem odchytil kolegyni a požádal ji, že kdyby něco, tak aby za mě vzala moje šichty do konce týdne.

V úterý ráno to vypadalo, že to ustojím. V poledne to vypadalo, že to neustojím. Protože internetový telefonní seznam nefunguje, jak má (nikdy mi nenajde, co hledám), pomohl přítel Google. Hned v prvním odkazu vyhodil telefonní číslo “mé” doktorky.

Crrr, crrr…

Ženský hlas: “No, prosím?”

Já: “Dobrý den, to je ordinace paní doktorky H…ové?”

Ženský hlas: “Tady je zubní. Číslo k paní doktorce H…ové si zjistěte na informacích.”

Prásknutí sluchátka.

Druhý odkaz od pana Googla a volání na jiné číslo.

Crrr, crrr…

“Ordinace doktorky H…ové, prosím.”

Vyptal jsem se, dokdy mají ordinační hodiny a asi za deset minut přešlapoval v čekárně. Tam jsem zjistil, že inkriminované zubní, kam jsem volal poprvé, je hned vedle mnou hledané ordinace.

V ordinaci samotné jsem si, navzdory kypícímu životu druhého největšího města v ČR, připadal jako ve střediskové vesnčce u pana doktora, co se rád kochá.

Paní doktorka: “Co tam máte?”
Já: “Horečky 38.”
Paní doktorka: “To mám taky. Co tam máte ještě?”
Já: “Bolí mě hlava, záda, klouby…”
Paní doktorka: “A podlamujou se vám kolena a motáte se?”
Já: “No jo…”
Paní doktorka: “To mám taky..”
No, čekal jsem, kdy mi doporučí cestu do Pelhřimova, ale nakonec jsem v ruce třímal nemocenskou. Radostně jsem to oznámil všem a odjel domů se flákat.

Nebýt bolestí a teplot, byl by to příjemně strávený víkend.

Hezký den!

Mám je. Mám. Máááááááááááááááááááááám.

Dostal jsem stravenky na další měsíc, i když se zpožděním, ale přece!!!

Když jsem volal asistentce, a poukazoval na to, že bez stravenek už hlady skoro nevidím, pronesla: “No když je to jen skoro, tak ještě chvilku vydržíš.”

Ale mám je, máááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááám

Hezký den!

Výchozí situace:

Vím, kdy mám vstávat, mám nastavené buzení, a celkem se dá i říct, že spím.

Kontrolní otázka:

Proč se krucinál každých 30 minut budím a kontroluji budík, zda jsem nezaspal?

Grrrrr….

Hezký den!

Zase mě někdo předběhl s tématem. Tentokrát to byla Lara.

Občas se v mých snech dějí věci, ze kterých se budím s hrůzou. Ve svých snech jsem už:

- prchal před mafiány v kamiónu (v tom kamiónu byli ti mafiáni, já prchal před nima)

- běžel do schodů ve výškové budově, abych zjistil, že v nejvyšším patře nejsou žádné dveře

- byl unášen rodinou mé bývalé přítelkyně Ilony (v Praze na pěší zóně v letním odpoledni)

- seděl ve vlaku, který jel pozpátku do Moskvy

- řídil Trabanta, který nešel zastavit, a tak podobně.

Tři poslední sny, které mi přišly do mysli, byly následující:

V tom prvním jsem se vozil ve stříbrném Ferrari.

Ve druhém jsem, coby pubertální mladík, prchal z domu.

Ve třetím jsem byl znovu na srazu s dávnými kamarády v Jindřichově Hradci.

Tak nevím, zda na těch řečech ve snářích něco je, a zda mě na základě toho, co se mi zdá, čeká něco pozitivního či negativního.

Hezký den!

V časopise Týden se na stránkách věnovaných kultuře dotazují herců, spisovatelů, režisérů, scénaristů, dramaturgů, producentů, malířů, sochařů, redaktorů a jiných tak či onak s kulturou spojených osobností na řadu otázek. Jedna z nich je:

Kdybyste se stal diktátorem vkusu, jaké nařízení byste vydal jako první?

Většina odpovídajících se snaží z konkrétní odpovědi vykroutit tím, že vkus je individuální věc a kdesi cosi. Já bohužel nejsem člověk spojený s kulturou, ale odpověď na tuto otázku už mám připravenou:

S okamžitou platností bych zakázal Pavlu Čapkovi a Jaromíru Bosákovi komentovat fotbalové zápasy.

Tedy, ne že bych byl nějaký novofil, nebo dokonce tittlebachofil, ale výroky obou těchto pánů až příliš často krmí jinou rubriku téhož časopisu Týden, a to rubriku Čeština na skřipci, kde se redaktoři pozastavují nad tím, co všechno jsou lidé, k jejichž práci patří formulovat a nějak sdělovat věty, ze svých ústních dutin popř. ze svých klávesnic schopni vypustit. Vedení sportovní redakce ČT tuto rubriku bohužel nečte. Škoda.

Hezký den!

O tom, že fenomén zvaný reality show zasáhl naši malou-ale-krásnou republiku, se není třeba rozepisovat. Nehodlám si hrát na pseudointelektuála a tvrdit, že naprosto, ale naprosto nechápu, jak se na to může někdo dívat (člověk, co tohle tvrdil, začal hned v následující větě zjišťovat, co se dělo předchozí den, kdy nestihl vysílání), a přiznám, že zatímco Vyvolení na TV Prima mě celkem baví, Velký Brácha na TV Nova naopak nudí. Výměna manželek na Nově je takovým třetím vzadu, zatím jsem z ní viděl docela málo, abych si ucelil názor.

Ale jako obvykle jsem chtěl psát o něčem jiném. Totiž o tom, jak jsem poznal, že reality show opravdu deformují mezilidskou komunikaci.

To si takhle sedím v restauraci, co je přes ulici proti našemu zaměstnání. Je to restaurace celkem milá, s vlídnou obsluhou, za nepříliš vysokou cenu se břicho hladového člověka (moje) zasytí. Většinou sedávám u stolu sám. Je to síla zvyku – když nejím doma, obědvám sám. Při jídle tak mám čas se věnovat se filosofickým otázkám. Většinou uvažuji o lásce, nenásilí, světovém míru, trvale udržitelném rozvoji, humanitární pomoci hladovějícím dětem v Africe a nesmrtelném odkazu epochálního díla vynikajícího českého herce Jiřího Kodeta.

Pokud jste, přátelé, po přečtení předchozího odstavce dospěli k názoru, že mi už definitivně hráblo, jste od pravdy přibližně stejně daleko jako Průhonice od Prahy.

I sedím si tak u stolu, myšlenky bloumají nekonečnem a najednou se v mém zorném poli objeví tři postavy. Dvě patří rodičům z kategorie “něco přes 40″, třetí dceři z kategorie “něco pod 16″ (a to jí ještě přidávám – asi). Zeptají se na možnost usednutí a já vydám svou oblíbeou větu: “Jak je ctěná libost.”

To ale nebylo všechno. O něco později se objevil pan číšník, aby se zeptal na objednávku. V té chvíli se otec rodiny otočil k dceři s otázkou: “Co si dáš ty, Wendy?”

Přátelé, obvykle je mi žinantní poslouchat hovory jiných lidí, a pokud se netýkají mojí osoby, tak na ně ani nereaguji. Ale tohle oslovení té holky mě přinutilo na chvíli odložit lžíci a asi půl minuty koukat upřeně do blba a “rozdýchávat” celou situaci. Pak jsem udělal hluboký nádech, dokonzumoval polévku i hlavní jídlo, ze všech sil jsem se při tom snažil nepropuknout v hurónský smích, co nejrychleji zaplatil, a ač je v této restauraci příjemně, vypadl ven a rozesmál se až tam.

Samozřejmě vím, kdo je soutěžící v pořadu VyVolení, vystupující pod přezdívkou Wendy. Ale říkat stejně holce, která je jednak výrazně mladší, druhak typ, o kterém se říká, že se může převlékat za bičem, to je i na mě moc.

Hezký den!

Ne, přátelé, nebojte se, nehodlám konkurovat panu Haileymu, i když jeho knížky mám rád. Hodlám napsat něco o své zkušenosti s hotely.

Když jsem, kdysi dávno, uznal, že mé poflakování se od ničeho k ničemu není to pravé meruňkové, začal jsem se živit poctivě, tj. prací. A v rámci té práce jsem jezdil na služební cesty – do Prahy, do Brna, atd.

V Praze, konkrétně v Praze 4, konkrétně kousek od metra Kačerov, jsme měli zamluvený pokoj v hotelu. Od pondělka do čtvrtka jsme v něm bydleli, v pátek nám ve firmě proplatili účet. Zpočátku byla ještě v ceně ubytování i snídaně formou švédského stolu – tedy podle hesla “sněz, co můžeš”. Není tedy divu, že přesto, že jsme na začátku našich výjezdů byli s kolegou Břeťou oba štíhlí jako atleti, po dvou měsících už to nebyla pravda. Osobně jsem přibral 6 kg, Břeťa se asi o moc nelišil.

Po jisté době hotel změnil taktiku a snídaně už nedával – tedy jeden týden to dopadlo, že já jsem snídani dostal a Břeťa si ji musel zaplatit extra, další týden už jsem ji nedostal ani já, ale to nevadilo, zaplatili jsme si oba a dál jsme se bezuzdně cpali.

Nedávno se mi stalo, že jsem opět musel vyhledat služby hotelových zařízení. Je pravda, že nejraději spím doma, protože svou postel mám už za ta léta, co v ní léhám (shodou okolností jsme si postele pořídili ve stejné době, kdy se narodila Pavlínka, takže mají stejně let – stěhováci se s nimi tenkrát pronesli; naše patro jsme označili za druhé, přestože je ve skutečnosti třetí; to první jsme označili za zvýšené přízemí), uzpůsobenou natolik, že usnu kdykoli a za jakýchkoli okolností (i při rockovém festivalu nějakých 200 metrů od našich oken). Ale zkrátka jsem musel spát mimo vlastní domov.

I jal jsem se vyhledat odpovídající hotely. První mě šokoval, neboť cena za jednu noc připomínala spíše letopočet, a to ne příliš vzdálený. Hledal jsem dál a nakonec našel – 200 Kč za noc, paráda, domluveno, ujednáno, hotovo.

I přijel jsem první den. Věděl jsem, že hotel nemá skutečnou recepci, že se stavím dole v restauraci a tam ohlásím, že se chci ubytovat. Trošku mě zarazilo, že má hotel nad vchodem dvě hvězdičky, z toho jednu přelepenou, ale připočítával jsem to zlomyslnosti místních pubescentů a vešel jsem dovnitř.

V restauraci, jak jsem měl nainstruováno, jsem servírce neurčitého věku a pohlaví ohlásil, že hledám ubytování. Vzápětí se objevil sloup cigaretového kouře a někde uprostřed něj se ozvalo, ať jej následuju. Došli jsme do kanceláře, tam jsem nahlásil jméno a adresu a obdržel klíč od pokoje.

Pokoj byl malý, ale sympatický. To, že mám hned za hlavou a oknem dost silně frekventovanou komunikaci, mi zpočátku nevadilo, ale už po hodině jsem strkal hlavu pod polštář v usilovné snaze usnout.

Napsat o tom hotelu, že kvalita odpovídala ceně, by znamenalo ho hodně pochválit. Doslova nad míru. Spíš by se dal zařadit do kategorie “zadarmo drahý”. Vždycky při příchodu jsem musel zadržet na dost dlouho dech – smrad z restaurace kombinovaný se smradem z nevětraných toalet dělal svoje. Ten úsek k dveřím do ubytovací části jsem doslova proběhl (což je vzhledem k mé lenosti docela výkon) a až za těmi dveřmi jsem se mohl nadechnout. Vlastně až po návratu domů jsem zjistil, že mi načichlo všechno oblečení, takže jsem celou dobu svého ubytování smrděl v množství větším než malém.

Stručně se dá napsat, že tato zkušenost mi stačila. Až (lépe řečeno jestli) budu ještě někdy hledat hotel, dobře si své oblíbené kritérium cena/výkon rozmyslím.

Hezký den.

Jednoho dne (no dobře, 26. září ráno) mě přepadl – zcela zákeřně a nečekaně – virus. Tedy ne počítačový, ale člověkovský. Prostě se mi motala hlava, z nosu mi teklo jak z prasklého potrubí. Krize vyvrcholila následující den, kdy se celý můj pracovní stůl ztrácel pod hromadou použitých papírových kapesníků.

Nicméně během státního svátku ve středu jsem se dal jakž takž do kupy, a ve čtvrtek jsem už jel do práce jako oficiálně zdravý člověk.

Taky mě kolegové hezky uvítali: “Tak co, už jsi zdravý?”

Já: “Celkem jo.”

Odpověď: “No a my jsme to od tebe chytili.”

Inu, člověk se holt nezavděčí nikdy všem.

Hezký den!

Úplnou shodou náhod jsem narazil na blogy lidí, které jsem viděl naposledy… no, něco let tomu bude. Jsou to Pegas, Znouza a Xicht. Docela jsem si početl, oni kluci se zase za ta léta moc nezměnili.

A taky jsem v náhlém návalu sentimentu umístil banner na server nalezenci.cz o nalezených a ztracených zvířatech.

Hezký den!