O zpoždění

Po několik minulých týdnů a měsíců jsem procházel školeními a jinými kursy. Vše mělo za úkol udělat ze mě teoreticky připraveného člověka na skok do velké praxe. Ten se začal odehrávat tento týden.

Naše skupina byla rozdělena na dvě menší a těm byly přiděleny směny. A naše menší skupina začíná týdnem odpoledních směn. To ještě není to nejhorší, co se člověku může stát (aspoň doufám).

Problém, o kterém jsem se chtěl rozepsat, nastává až po konci směny, když se mám přiblížit svému drahému domovu. Poslední vlak, který si tento úkol bere na svá kola, má příjezd ve 23:47 a odjezd ve 23:49.

Na nádraží jsem se dostal se svým tradičním předstihem (celý život trpím hrůzou z toho, že někam přijdu pozdě – nevím proč). Poté, co jsem si zakoupil týdenní jízdenku (“ano, ode dneška”) a zaplatil ji, oznámil mi neosobní hlas z nádražního rozhlasu, že odbavovací hala bude za několik minut uzavřena a že k příchodu na nástupiště máme použít podchody z vnějších ulic.

No, co jsem měl dělat. Téměř hodinu před plánovaným odjezdem “svého” vlaku jsem se vydal na procházku po okolí. Přes další svůj zlozvyk, kterým je neustále zrychlená chůze, se snažím chodit co nejpomaleji, abych zbylý čas co možná nejvíc využil. Ovšem problém je ten, že opravdu, ale opravdu není kam jít. V zoufalství si nakonec ve 23:07 nechám u nonstop okénka dobít kredit na mobilu (po pravdě řečeno, potřeboval jsem to, ale původně jsem to plánoval až na příští týden).

Nicméně ve 23:30 už jsem na nástupišti. Zpočátku sám, pak se ze tmy začínají objevovat jiné postavy, z nichž některé vypadají, že utekly z reportáže Pepíno Klímy Na vlastní oči, jiní zase, že jejich fyzický život ve skutečnosti už dávno skončil. Kromě toho se objevují dvě dvojice, jedna v podání kluk-holka (holka odhalitelná až potom, co promluví; do té doby mi bylo divné, proč se spolu na lavičce ožužlávají dva kluci) a dvojice holka-holka, u které ovšem k žádným erotickým výbojům nechochází.

Ve 23:35 se ozývá nádražní rozhlas. “Prosím pozor, hlášení o zpoždění…” Nemýlím se, tím zpožděným vlakem je přesně ten, který hodlám použít. Vlak se má opozdit o asi 15 minut, s tím, že ohlášené zpoždění se může změnit. Hladce dopočítávám, že zpožděný příjezd tak bude v 00:02 a odjezd v 00:04. Padá na mě jakási obava.

Ve 23:45 se informace o zpoždění objeví na informačním zařízení hned vedle údajů o číslu vlaku, pravidelném odjezdu a cílové stanici. Nezbývá než čekat.

Ve 23:50 se rozhoduji k metodě, kterou popsal pan Henri Charrière v knize Motýlek (vida, o ní jsem chtěl taky něco napsat, tak snad příště). Ve stručnosti jde o to, že hlavní hrdina, umístěný do káznice, si proto, aby z toho všeho nezblbnul, naordinuje pravidelnou chůzi po cele. Já se vydávám na chůzi mezi dvěma lavičkami. Dvanáct kroků od první k druhé, otočka na pravé noze, dvanáct kroků od druhé k první. Kroky nesmí být moc dlouhé, ale ani moc krátké – jejich délku vyladím během první minuty chození.

Ve 23:52 pomalu jásám, uplynulo prvních pět minut ohlášeného zpoždění příjezdu vlaku. Sestava na nástupišti se rozrostla o tři důchodce.

Ve 23:54 uplynulo prvních pět minut ohlášeného zpoždění odjezdu vlaku. Pochoduji dále tam a zpět, dělám, že nevnímám okolí.

Ve 23:55 se přistihuji při tom, že se snažím myšlekami “ulétnout” do nějaké příjemnější části mého života. Nedaří se mi to.

Ve 23:56 mi datumovka hodinek ukazuje už “zítřejší” datum. Pokrčím nad tím rameny a dál se věnuji pochodování.

Ve 23:57 je to už 10 minut, co měl vlak pravidelný příjezd. Někde uvnitř se utěšuji, že už musí být blízko.

Ve 23:58 propadám beznaději, připadám si naprosto hloupý, ztracený a zbytečný. Dvojice holka-holka se věnuje úvahám, že až vlak přijede, bude tak obsazený, že volno bude maximálně na stojáka. Nemám z toho dobrý pocit.

Ve 23:59 je to 10 minut od pravidelného odjezdu vlaku. Do žil mi proudí krev nové naděje. Zároveň zvon odněkud z města oznamuje blížící se půlnoc.

V 00:00 se přidává další zvon.

V 00:01 se do mé pochodovací trasy postaví jeden podivný člověk – je to takový ten typ, u kterého mám pocit, že hlava a trup patří k jinému tělu než nohy. Nervózně si zapaluje cigaretu. Trpělivě čekám a pak se vydávám opět na pochod.

V 00:02 uplynulo ohlášených 15 minut zpoždění příjezdu vlaku. Přestávám pochodovat a vyhledávám místo, kam bude nejlepší se postavit vzhledem k předpokládáným dveřím vagónu.

V 00:03 ohlašuje nádražní rozhlas, že vlak přijede. Dokonce k nástupišti, na kterém stojím. Kromě toho se nástupištěm přežene oranžový vozík s osádkou v obsazení dvou žen neurčitého věku. Vyprávějí si něco veselého, jedna z nich se chechtá na celé kolo.

V 00:04 vypršelo 15 minut od pravidelného odjezdu vlaku. Vlak samozřejmě nikde.

V 00:05 začínám být opět nervózní; přestože na informační tabuli svítí optimistické zpoždění 15 minut, pomalu se smiřuji s tím, že to bude minimálně minut 20.

V 00:06 se objeví v dálce světla. Naše naděje nemá dlouhého trvání, je to pouze osamocená lokomotiva a míří na jinou kolej.

V 00:07 vlak stále nedorazil, zpoždění sice už narostlo na 20 minut, na tabuli je stále uvedeno 15 minut.

V 00:08 vlak přijíždí. Sláva! Sláva! Sláva!

V 00:09 vlak zastavuje a k naší převeliké radosti je uvnitř téměř prázdný. Snažím se nastoupit do vagónu, ale cestu mi zkříží svižný důchodce, který ve svém kmetském věku objevil módu kalhot zvaných rifle a tak si je pořídil. I když nechápu, proč si pořídil kalhoty o několik “čísel” větší, než potřeboval (to se projevuje zejména tím, že rozkrok kalhot je asi 5 cm nad koleny důchodce).

V 00:10 už sedím v příjemném kupé a čekám, že se rozjedeme, neboť, dle hlášení nádražního rozhlasu, je “vlak připraven k odjezdu” (taky aby ne, když už má být dávno někde jinde).

V 00:11 se vlak rozjíždí. Zpoždění 22 minuty. Míjíme informační ceduli, ta stále ukazuje optimistické zpoždění 15 minut (to zas není nic divného, vzpomínám, že když jsem jel z Liberce domů před Vánocemi roku 1994, přijeli jsme se zpožděním téměř hodinovým, ovšem informační cedule ukazovala zpoždění 35 minut).

Asi jsem začal brzy upadat do spánku, protože průvodčí, který mě přišel zkontrolovat 00:21, mě svým hlasem už vzbudil.

Hezký den!

Psychotest

Podobně jako kolega Marty Alex i já jsem se rozhodl projít psychotestem.

Na jeho závěru, po zodpovězení téměř nekonečné série otázek, jsem se dozvěděl, že patřím k těmto dvěma typům:

ESTJ

ESFJ

Tak nevím, co si o tom mám myslet.

Hezký den!

Konec prázdnin

Přiblížil se konečně konec prázdnin. Děti se vrátí do školy, MHD se možná vrátí k normálnímu provozu, na který bude spolehnutí…

Ale o tom jsem psát nechtěl. Psát jsem chtěl o želvě.

Tedy, ne o té želvě, o které kdysi složil Petr Janda veselou a částečně i ptákovinoidní písničku. Psát jsem chtěl o své želvě.

Tak tohle je ona:

V týdnu, kdy jsem měl odpolední, vyhlásila v pondělí hladovku. Netušil jsem, zda tím chce něco naznačit, zda bojuje za práva afghánských muslimských teroristů, nebo za demokracii na Kubě, prostě nesežrala vůbec nic. Když už se to dělo třetí den, ponoukla mě žena k tomu, abych s ní zašel k veterináři. No, nechtělo se mi, ale co nadělám.

I vstal jsem, želvu do krabice od Pavlínčiných bot uložil a k veterináři spěchal. Přišel jsem včas, necelých 5 minut před koncem ordinační doby. Pan veterinář se podíval nejdříve na mne, potom na želvu, vzal ji do ruky, a poté, co jsem mu vypsal její odpor k žrádlu a nevylučování žádného trusu, zamyslel se.

Po chvíli řekl, že mu želva prijde v pořádku, že je to možná jen dočasná porucha příjmu potravy, že ji mám držet v teple a kdyby nezačala žrát, že se bude muset podívat do Pardubic či Hradce Králové, kde jí vezmou krev a udělají rentgen. A s tím mě i milou želvu propustil.

Po příchodu domů jsem promluvil želvě do duše a vysvětlil, že ona do plavek hubnout nemusí a jako želví anorektička taky moc atraktivní pro samečky nebude. Nejdříve to vypadalo, že mě nevnímá, pak se zamyslela, zastyděla, váhavě přiklopýtala k misce se žrádlem a – světe, div se – začala žrát.

Hezký den!

Matematický úkol na pravděpodobnost

Tak tedy dnes si, milí čtenáři a milé čtenářky, provětráte své mozkové závity a vyřešíte jednoduchý matematický úkol na pravděpodobnost.

Zadání:

Máte tříměsíčního syna, který se každou noc zhruba třikrát vzbudí kvůli jídlu (prosím ctěné čtenářky, mající zkušenosti s mateřstvím a podobně starými dětmi, ať mi nevolají a nenabízejí výměnu dítěte za jiné, které se budí častěji). K tomu máte manželku, která kvůli zánětu v lokti nesmí se synem nijak manipulovat.

Při každém synově probuzení je nutné provést následující kroky.

- vyndat syna z postýlky a předat jej manželce ke kojení
- po nakojení jej od manželky převzít a počkat, zda si říhne
- pokud si říhne, či do deseti minut si neříhne, přebalit jej
- vrátit syna zpět do postýlky

Otázka:

Jaká je pravděpodobnost, že se vám podaří se vyspat?

(Pozn.: pro účely tohoto úkolu můžeme čtyřletou dceru, spící ve svém pokojíčku, nebrat do úvahy.)

Bonusová otázka:

Jaký geometrický tvar se bude ráno zobrazovat pod každým vaším okem?

Hezký den!

Tak jsem do toho praštil

Protože, jak jsem uvedl dříve, náš starý dobrý fotoaparát Minolta vyhlásil 17. července stávkovou pohotovost, kterou dosud neukončil. Poslal jsem ho tedy do autorizovaného servisu, odkud mi po třech dnech zavolali, že je vada v objektivu. Když mi sdělili cenu předpokládané opravy, protáhly se mi panenky do evropských parametrů a rozhodl jsem se raději koupit nový stroj.

Tím se stal tento brouček.

Hezký den!

Jak jsme byli na koncertě

V našem městečku se o uplynulém víkendu opět konal multižánrový hudební festival, během něhož vystoupí několik interpretů od vážné hudby po rock.

Sobotní dopoledne zahajovala dechovka. Naše rodina se proto obezřetně vydala na náměstí až odpoledne. Minuli jsme vystoupení souboru Cymbelin (jeho název vyslovený nahlas mi kdo ví proč evokoval pánské přirození) a došli, když na náměstí začínali svoji produkci kultovní Poutníci. Sentiment byl přítomen, i zamáčkl jsem slzu a soustředěně poslouchal. Mezi publikem jsem zahlédl i basáka skupiny Nasaďte Ski, která však bohužel na festivalu nevystupovala (malá vsuvka – basákova dcera chodí do školky s Pavlínkou a údajně jsou kamarádky). Posléze se objevil i bubeník téže skupiny, takže chlapci konstatovali, že rytmickou sekci mají kompletní. Poutníci hráli skoro 2 hodiny, vyřvávačky typu “otevři oči ty uspěchanáááááááááááááá, dáááááááááááámo uplakanáááááá” či “až uslyšíš hvíííííííííííííízdáááááááááááááníííííííííí…” dali naštěstí až v samotném závěru.

Ovšem největší hvězdou jejich vystoupení se překvapivě stala Pavlínka, která v jednu chvíli spustila řev o takové síle, že hudba z repráků byla najednou tichá jako šumavské hvozdy.

Záhada Pavlínčina řevu se vysvětlila ihned. Na zadní stranu jejího pravého stehna, kousek nad kolenem, se totiž usadila vosa, která neměla žádné špatné úmysly. Leč Pavlínka se posadila na lavičku trošku prudčeji a vosa v obranné reakci udělala to, co vosy obvykle dělají. Bodla.

Nakonec se jako univerzální tišidlo bolesti po vosím žihadle ukázala žvýkačka z nedaleké cukrárny.

Po Poutnících nastoupila na pódium skupina Boboš a Frozen Dozen, což byl po poutnických vybrnkávačkách šok srovnatelný s ranou kladivem do hlavy. Využil jsem toho, že můj mobil umí natáčet třicetisekundové videosekvence a jeden kousek vystoupení zmrzlého tuctu jsem si takto nahrál.

No a pak už Míša začal dávat nelibost nad prázdností svého žaludku a zamířili jsme domů.

Hezký den!

Jak jsem

tentokrát pečoval o hospodářství.

Protože jsem měl minulý týden odpolední směnu, přicházel jsem domů až za tmy. Na tom ostatně není nic divného.

Ve čtvrtek v noci mi moje žena sdělila, že má pro mě konkrétní úkol. Totiž že její rodiče pojedou na víkend pryč a na mých bedrech je úkol z nelehkých. V sobotu ráno dojet do jejich domu, vyhnat slepice, připravit krmivo pro kočky, v sobotu večer opět dojet, zahnat slepice, připravit krmivo pro kočky a zalít veškeré květinstvo, v neděli ráno zopakovat akci ze sobotního rána.

V sobotu ráno jsem vstal (pravda, později, než je obvyklé pro buzení slepic) a ještě v polospánku na sebe hodil kraťasy a bundu, sesunul se do sklepa, vyštrachal ven kolo a vyrazil. I přes to, že více než polovina mého mozku byla ještě ve spacím režimu, jsem těch 7 kilometrů ujel (sice ztuha, ale výsledek je hlavní). Na místě mě zarazilo, že slepice pobíhaly volně venku. Zamyslel jsem se a vzpomněl si, že jsem je určitě nevyháněl ven. Pokrčil jsem rameny a vešel dovnitř. V domě mě potkala babička mé ženy, která se divila, proč jsem přijel, že zahnání i vyhnání slepic obstarala. Poděkoval jsem jí a šel se věnovat kočkám.

Kočky jsou dvě: Tříbarevná a černá. Zatímco tříbarevná si mě přišla prohlédnout, černá mě pozorovala z hodně bezpečné vzdálenosti. Chvíli jsem se černou kočku snažil ukecat, že nejsem zlý a že kočky nejím (nevypadala, že by mi věřila), nakonec jsem to vzdal, vzal jejich krmící mísu a šel ji naplnit kaloricky hodnotnou stravou. Pak jsem se s kočkami rozloučil a jel domů.

V sobotu večer jsem se opět vydal za kočkami. Slepice byly zahnány a denní snůška vajec rovněž uklizena, za což babička mé ženy získala další bod. Kočky se tentokrát obě držely ode mě co možná nejdál, tak jsem se ani o žádnou komunikaci nesnažil a opět jim jejich prázdnou mísu naplnil. Pak jsem odchytil konvičku a zalil vše, co vypadalo aspoň trochu jako květina. Pak jsem nasedl na kolo a jel domů. Doma jsem radostně konstatoval, že se v cyklistice lepším, neboť 7 km se mi podařilo ujet za pouhých 20 minut.

A v neděli ráno se se mnou kočky odmítly bavit kompletně a navíc neměly ještě vše od sobotního večera sežráno, potvůrky.

Hezký den!

tak jsem měl dovolenou

Zcela nečekaně jsem měl dovlenou.

Stalo se to asi takhle: Vrazil k nám pan manažer a řekl, že si máme na týden od 8.8. vzít dovolenou. Prvotní šok vystřídala nejdříve euforie, poté zděšení (neboť jsem s tím opravdu, ale opravdu, nepočítal). Nicméně celý týden jsem nemusel do fabriky.

Přestože jsme plánovali provádět během týdne výlety po okolí, nakonec vyšel jen jeden.

Ale pozitivní účinek ta dovolená měla: Pavlínka se naučila jezdit na kole.

Hezký den!

Jak jsem mazal panty

Přestože jsem viděl všechny díly seriálu Kutil Tim, sám šikovnosti hlavního hrdiny nedosahuji a jsem pouze kutil – teoretik (mimochodem, slovo “teoretik” patří k mým nejoblíbenějším – ale o tom zase někdy příště). Dovedu vysvětlit, k čemu je kladivo, kleště, popř. šroubovák, ale dát mi jakékoli nářadí do ruky a chtít po mně manuální kutilskou práci závání pojistnou událostí.

I tak jsem již nemohl poslouchat, jak novým dveřím od koupelny stále vržou panty. Snažil jsem se jejich vrzání kamuflovat například tím, že jsem dveře otvíral mnohem prudčeji, než bylo nezbytně nutné, aby tu vrzající fázi přeskočily, ale u zbytku rodiny jsem s tímto řešením kupodivu nepochodil.

Tak jsem včera vstoupil do prodejny drogerie s požadavkem na vazelínu. Byla mi vydána vazelína ve spreji, s tím, že klasická se již údajně nevyrábí. No nic.

Holky byly i s Míšou na výletě, měl jsem tedy široké pole působnosti.

Což o to, vysadit dveře s pantů nebly zas až takový problém. Dokonce se mi podařilo nanést sprej na panty, jen mi bylo divné, kde že je ta bílá hmota, co má působit stejně jako klasická vazelína. ta se objevila až při nástřiku pantu č. 2. I přestříkal jsem znovu pant č. 1, č. 2 i č. 3. Pak nastala nejdivočejší fáze, nasazování dveří zpět.

To se ukázalo jako problém, protože když už jsem jásal, že horní pant sedí na svém místě, ukázalo se, že střední a dolní nikoliv. A naopak. Nicméně už šestý pokus byl úspěšný a dveře zapadly na své místo. V podstatě ihned dole bouchly dveře auta a zbytek rodiny byl zpět z výletu.

Hezký den!

Tak jsem si udělal radost

Tak jsem včera konečně odeslal své starší sandály značky Olympikus do věčných lovišť, protože se na nich, po téměř třech letech aktivního nošení nehezky podepsal zub času.

V souvislosti s tím jsem proběhl 5 prodejen obuvi (z toho 3 normální a 2 bangladéšské), abych nakonec až v té šesté narazil na model, který mi vyhovoval, a to Hi-Tec Riper. Pro šťoury dodávám – v provedení black.

Hezký den!